Fiskální pakt

Bohuslav Sobotka spěchá, aby dal najevo svou loajalitu vůči Evropské komisi. Na dnešním jednání vlády chce předložit takzvaný fiskální pakt. Ten je předmětem sporu všude v Evropě, tedy nejenom mezi českými politickými stranami. Oč jde? Je to důsledek přijetí eura. Na euro bylo dlouho nahlíženo jako na úspěšný projekt. Od roku 1999 do roku 2010 se podíl eura v balíku rezervních měn zvýšil o 11%, zatímco dolar nějakých 9% ztratil (analýzy se samozřejmě liší, ale tendence je shodná). Euro mělo dát Evropské unii tytéž výhody, které dává USA dolar. V našem prostředí tedy mělo být světovou měnou, platidlem s širším využitím a zázemím, než mají národní měny. S Lisabonskou smlouvou EU mezinárodně získala právní subjektivitu, což umožňuje využívat evropské cenné papíry (eurobondy) jako dodatečný zdroj financování (například u infrastrukturních a vědeckovýzkumných projektů, jako je tomu v USA s federálními bondy). Tomu se ovšem v obavě před možným zneužitím eurobondů brání zejména Německo.

Já sám jsem při různých příležitostech od roku 2004 využití eurobondů prosazoval (například na slyšeních s místopředsedou EK a komisařem pro průmysl Güntherem Verheugenem), ale znemožňovala to prý neexistence mezinárodně právní subjektivity EU. Tu sice nyní díky lisabonské smlouvě máme, ale našla se zas jiná překážka, špatná fiskální disciplína zejména jižních zemí EU.

Klíčovým problémem eurozóny je fakt, že normální měna má dva pilíře své stability: monetární (tedy měnovou) politiku a fiskální politiku (tedy daňovou základnu). Euro se od samého počátku opírá jen o monetární politiku, protože daňová politika je (s výjimkou šesté směrnice o DPH) plně v kompetenci národních států. V EU jsou země s převahou daňové progrese, tedy přímých daní, stejně jako země s převahou nepřímých daní (DPH a spotřební daně). Jen na okraj: DPH pro správní (nákladovou) náročnost odmítají například USA nebo Austrálie. Nepřímé daně mají tu nepříjemnou stránku, že dopadají diskriminačně na nižší příjmové vrstvy (zejména spotřební daň). Vykonávají jistý inflační tlak, kterému se centrální banky zpravidla brání politikou „drahých peněz“, a ta podvazuje ekonomický růst. Jenže Evropská centrální banka byla nucena opustit politiku „drahých peněz“, protože od roku 2008 čelíme krizi a začala tedy peníze „zlevňovat“.

Náhradou za fiskální unii (tedy harmonizaci daní v rámci Eurozóny) měl být pakt růstu a stability, který ale od počátku narušovali sami jeho tvůrci, tedy ti nejsilnější. Vzpomeňme si, jakých trapných hrátek s přeceněním zlatých zásob bylo schopno Německo, aby splnilo tzv. maastrichtská kritéria. Další pomocnou berličkou bylo šest zpráv, projednávaných v EP, jež měly znamenat prohloubení paktu růstu a stability v tzv. balíčku e-governance. Lepší a hlubší ekonomická správa měla zahrnovat mimo jiné koordinaci a předběžnou konzultaci rozpočtů s Bruselem. Završením tohoto vývoje je tzv. fiskální pakt, který by měl být jakousi kotvou finanční stability eurozóny. Nestačí jen říci, že fiskální pakt je hrozbou pro českou finanční suverenitu. Podstatné je ukázat na příčiny nestability a na možné cesty řešení. To v parlamentní rozpravě udělali jen poslanci KSČM.

Připomínám, že v blouznivých dobách klausovského privatizačního šílenství, kdy státní kasu naplňovala hlavně privatizace, ODS chtěla uzákonit „na věčné časy“ vyrovnanost státního rozpočtu. Dnes tatáž ODS odmítá fiskální pakt. Prý jsme vstupovali do jiné EU (říká třeba Václav Klaus), než je dnešní EU. Klaus byl tehdy ochoten vyměnit tvrdou korunu za měkké euro. ČSSD dnes schválí vše, co nařídí Brusel, a její schopnost odporu vůči různým zákrutám vyjednávání v rámci Evropské komise je mizivá. Jan Keller jako lídr kandidátky má rozumné názory. Sobotka sice byl ministr financí, ale pod záštitou zkušeného Eduarda Janoty (který bohužel neočekávaně zemřel). V politické praxi vůči Bruselu by měla být jednotka přilnavosti jeden pikosobotka, protože jeden sobotka je jednotka přespříliš velká, v praxi nepoužitelná.

Nikdo v naší vládě zatím nepojmenoval jádro problému. Tím je naprosto rozdílná výkonnost a úroveň ekonomik EU. Řecko má například zcela katastrofální úroveň infrastruktury a zoufalou kvalitu pracovní síly i veřejné zprávy. Roční exportní výkon Řecka činí asi 9 pracovních dnů naší země. Řecko má (i když je členem eurozóny) slabší vazbu než Česká republika, která v eurozóně není. Španělsko mělo v minulosti docela solidní růst HDP, ale doplatilo na špatnou strukturu ekonomiky (kdy třemi pilíři „nové ekonomiky“ byly turismus, služby a stavebnictví. Ani jedno odvětví v krizi obstát nemůže). Španělsko také srazila hypotéční bublina, srovnatelná s USA. Na Kypru přerostl kontrole státu přes hlavu bankovní sektor, jehož aktiva činila desetinásobek HDP, v Irsku šlo o osminásobek HDP. Prostě, v řadě zemí od Španělska a Portugalska až třeba po Lotyšsko nebo Irsko se prokázalo, že se mýlil Václav Klaus, když proklamoval, že je jedno, co produkujeme, jen když budeme vydělávat. Je prý vedlejší, jak ekonomickou a zejména výrobní strukturu země má.

Není to jedno. Německo má například nadprůměrně silné strojírenství, a proto je dobré ve vývozu velkých investičních celků, kde nehmotné komponenty činí až 20-25% hodnotového objemu. Jeho podíl exportu na HDP je asi 55% (ČR má vyšší podíl sahající k řádu 80%, ale s nižším podílem finálu a tedy s nižší mírou přidané hodnoty), severské země dávají okolo 3% HDP na vědu a výzkum, čímž podporují intelektualizaci výroby. Tyto země vzdorují krizi nejlépe. Základem nerovnováhy eurozóny tedy není jen plýtvání a špatná finanční disciplína, ale především propastné rozdíly úrovni produkce a infrastruktury. Jistě, objevily se až anekdotické případy, jako falšování počtu stoletých v Řecku a vybírání důchodu na neexistující seniory, ale to není jádro problému.

V řešení problémů eurozóny se stalo také mnoho chyb. Například vláda Merkelové dlouho odmítala celoevropské řešení, které navrhoval britský premiér Gordon Brown, jehož země v eurozóně není. Merkelová zpanikařila, když se ukázalo, kolik toxických úvěrů německé banky mají. V plošných zárukách a injekcích pro banky pak nerozlišovala systémově důležité a systémově nedůležité banky. V tom byl Brown rozumnější: primárně nalil peníze do osmi systémově klíčových bank, zbavil je skutečné samostatnosti a tím je fakticky zestátnil. Nejčistší a nejefektivnější řešení, totiž zaručit nikoliv vklady, ale peněžní trh, odkud banky čerpají peníze, bylo politickými předsudky a nastalou hysterií vyautováno.

Fiskální pakt je tedy pro ČR vážný problém. Vzhledem ke struktuře našeho zahraničního obchodu se nemůžeme tvářit, že se nás krize eurozóny netýká. Vládě by se slušelo přistupovat k problematice s větší obezřetností. Největším rizikem pro naši finanční stabilitu a suverenitu není onen fiskální pakt, ale paradoxně zahraniční matky našich bank. Což nikdo nezaznamenal potíže KBC, kterou zachránila (stejně jako Fortis nebo Dexii) intervence belgické vlády? Jak je to s transferem většiny zisků ČSOB do Bruselu ve prospěch opravných položek? Česká spořitelna má dvojnásobný zisk oproti své matce, rakouské Erste, která dobrodružnými investicemi na Balkáně v Maďarsku hodně ztratila. Société Générale vlastní Komerční banku, ale italské angažmá této francouzské banky může být problém. Ve výčtu by bylo možno pokračovat, ale pro tuto chvíli to není nutné. Myslím, že o otázce finanční suverenity nebo spíše bezpečnosti by měla vzniknout rozsáhlá a kvalifikovaná diskuse. K té je zatím, bohužel, ještě hodně daleko. A naše vláda spěchá a spěchá. Tušíme proč.