Inspirující Rooseveltův "Nový úděl"

Sedmnáct let změn a dnešní diskuse o reformě veřejných financí v České republice je nepochybně příležitostí k určité bilanci. Ta, přes dočasné a dnes opět slábnoucí náznaky oživení, které na počátku táhla především vnější konjunktura, není radostná. Český statistický úřad produkuje údaje o robustním ekonomickém růstu, ale dvě třetiny občanů jsou stále pod úrovní průměrného příjmu. Dramaticky roste zadlužení domácností a vzestup exekucí meziročně je děsivý – 200 000 za roky 2004 a 2005. Během změn nedošlo ani k nápravě struktury národního hospodářství, ani k vzestupu produktivity práce, ani k celkovému zlepšení exportního výkonu. Devizová pozice státu se výrazně zhoršila, od jara 1994 jsme dodnedávna měli systematicky zápornou bilanci zahraničního obchodu (slabý dolar pomohl příznivé změně, většina dovozů je v dolarech, většina vývozů v euroměnách). Došlo k rozvratu celých odvětví, a rozbíjení holdingů (o čemž Plzeň kvůli okleštění Škodovky ví své) zhoršilo stav podkapitalizace ekonomiky. Dramaticky padla domácí akumulace, stejně jako domácí agregátní koupěschopná poptávka. Zúžení domácího trhu se podílelo na průmyslovém poklesu asi ze tří čtvrtin. Míra přidané hodnoty byla na konci Klausovy éry oproti Švýcarsku jen asi osminová. Jinak řečeno, naše vlády v minulých letech opomíjely hlavní problémy ekonomiky a vyčerpávaly svou veškerou energii na vlastnický přesun. Opomíjely ten fakt, že jádrem reformy mělo být oživení podnikové sféry a že pro prosperitu podniků je klíčová motivace lidí a kvalita managementu, nikoli samotná vlastnická forma.

Zahleděnost do anglosaské nové ortodoxie byla evidentní. Opomíjela se zkušenost jiných ekonomických reforem. Nejvýraznější příběh představuje americký New Deal, kdy prezident Franklin Delano Roosevelt.čelil krizi, jaká nikdy předtím tak vyspělou ekonomiku nezasáhla. Velký podíl na tehdejším pádu měla politika restrikcí a drahých peněz, sledovaná Hooverovou administrativou i v době strašlivého propadu, přesně, jak předpověděl John Maynard Keynes. I o této chybě v České republice leccos víme. Národní důchod tehdy v USA propadl na polovinu, k úpadku bylo přivedeno 5 tisíc bank a 9 milionů vkladatelů tak přišlo o své úspory. Počet nezaměstnaných byl roku 1932 12, 8 mil. (24, 9%) oproti 1, 5 mil. v roce 1929 (3, 2%). Hrubá tvorba kapitálu se za tři roky snížila z 949 mil. na 74 mil. USD. Nejtěžší krize v historii postihla tehdy americké zemědělství: hrubý důchod farmářů klesl více než dvakrát a čistý více než třikrát. W. E. Leuchtenberg i A. M. Schlesinger Jr. po letech vzpomínali, že v sázce byl i samotný kapitalistický systém. Roosevelt měl nejen zkušenosti z politických funkcí, ale znal i politický a hospodářský život evropských zemí, a hlavně: byl to progresivní, otevřený člověk. Svou reformu postavil na tezi, že základem fungování společnosti musí být svoboda od strachu, že individuální svoboda spočívá na ekonomickém zajištění.

Rooseveltovy reformy se často spojují s Keynesovými myšlenkami. Ve skutečnosti tu je příbuznost (v jeho týmu byl i profesor Rexford Tugwell), ale nikoli totožnost, jak ukazuje i setkání obou mužů v roce 1934, kdy nedošlo k nějakému souznění duší. Roosevelt nebyl doktrinář a kombinoval i zdánlivě protikladné prvky tak, aby dosáhl cíle: ekonomického oživení a sociální stabilizace, přičemž obě sféry bral jako vzájemně spojené. Ukazuje to například opatření ve finanční sféře: oddělil od sebe v zájmu stability klasické bankovní, úvěrové a spořitelní operace, jež opětovně začaly srůstat až v době Ronalda Reagana. Kladl důraz na institucionální a legislativní rámec reforem. V letech 1933-1934 bylo přijato asi 700 kodexů čestné konkurence v rámci systému odvětvové samoregulace, z nichž 568 znamenalo určitou formu omezení cenové konkurence mezi účastníky sdružení (trade associations).

Ukázalo se, že je důležité, aby stát dbal o kvalitu a dobré fungování trhu, o jeho vysoký absorbční potenciál. Jen kvalitní trh je nositelem adekvátních informací pro ekonomické subjekty, působící na trhu. U nás se „reformátoři“ starali jen o tempo tržních přeměn, nikoli i výslednou kvalitu tržního prostředí, a už vůbec ne o to, jaký je jeho absorpční potenciál. Jestliže Roosevelt viděl v ozdravění bankovního sektoru klíčový úkol, u nás banky sloužily podpoře politického cíle, tedy co nejrychlejší privatizace, a výsledkem byla destrukce bankovního sektoru. Z 17,8 tisíc bank bylo znovu otevřeno 12, 8 tisíc s deposity 31 mld. USD. Později byly otevřeny další 3 tisíce bank a 2 tisíce byly reorganizovány pod jinými názvy, sloučeny nebo zavřeny.

Roosevelt věděl, že úspěšná ekonomická reforma se neobejde bez důvěry lidí. Spíše kvůli důvěře lidí než pro reálný výnos prosadil také snížení platů ve státní sféře o 15%. Zrušení prohibice mělo samo vynést 100-150 milionů USD do státní pokladny. Prezident také spatřoval klíčový úkol v boji proti nezaměstnanosti. První poznal, jaký rezervoár pracovních příležitostí tvoří ochrana životního prostředí – sbor s tímto zaměřením mohl poskytnout 2, 5 mil. nových pracovních míst. Mohutný protikrizový nástroj představovala Správa veřejných prací, kde se na granty utratilo za jeden a půl roku 4, 25 mld. USD v 34 tisících projektech, což si vyžádalo doplňkové daně (220 mil. USD ročně). Správa občanských prací poskytla práci 4, 23 milionům lidí. Postavilo se 500 tisíc mil silnic, 40 tisíc škol, 1 tisíc letišť, 50 tisíc učitelů bylo umístěno ve venkovských oblastech a městských čtvrtích.

Už za čtyři měsíce Správa vyčlenila 933 mil. USD na 180 tisíc rozpracovaných projektů. S tím vším souvisela i reforma daňové a penzijní soustavy, stejně jako řada regulačních opatření (například v zemědělství). Silnou stránku opatření tvořily také regionální programy a státní programy pro nadějné druhy produkce. „Nový úděl“ zabral. Už v roce 1937 byla překročena úroveň roku 1929 a nezaměstnanost poklesla na 14, 3%, čisté důchody farmářů se roku 1941 vrátily na úroveň roku 1929. Odbory byly brány jako klíčový partner a od roku 1930 do roku 1939 se jejich početní síla zvýšila z 3, 6 mil. na 9 mil. (z 11, 7% pracovních sil na 28, 9%). U našich thatcheristů byly naopak odpory brány jako protivník, kterého je třeba oslabit, nebo i rozbít.

Srovnání výsledků naší reformy a „Novým údělem“ je velmi zajímavé. Úspěch především vyžaduje kvalitní součinnost různých oblastí státní moci, stejně jako jakousi „společenskou dohodu“. U nás došlo k bezprecedentnímu rozkladu státní správy a občanský smír se nekonal. Lidé byli ochotni ke značným obětem, ale záhy byli zklamáni, protože jejich očekávání byla nerealistická. Jestliže v srpnu 1990 Václav Klaus formuloval jako základní mantinely reformy to, že nesmí dojít k poklesu produkce, že musí být minimalizovány sociální náklady a že tato břemena musí být spravedlivě rozdělena, ve svém úsilí nebyl úspěšný. Rozdíl oproti ČR v případě amerického „Nového údělu“ bylo také to, že velkorysé perspektivy byly spojeny s jasně kontrolovatelnými postupnými kroky.

Byl to ucelený program, který vytvářel novou podobu Ameriky, od infrastruktury a inženýrských sítí až po vzdělávací a vědecké instituce. V těchto oblastech se investovalo v době krize mnohem více než v době konjunktury dvacátých let. Naproti tomu u nás tento projektivní aspekt naprosto chyběl. Roosevelt také nelitoval námahy, aby poznal skutečný stav země, její slabé stránky, ale i přednosti. Stavěl na skutečných zájmech lidí a vyhýbal se ideologizaci problémů. Naproti tomu u nás se vytrvale ideologizovalo a stavělo se na degradujícím pohledu na vlastní zemi. „Nový úděl“ byl komplexní, i pokud jde o hodnocení výchozího stavu, přestože stav totální krize přímo sváděl k pokušení začít jakoby „na zelené louce“.

Roosevelt dokázal dobře vyvážit kontinuitu a diskontinuitu: u nás převážil diskontinuitní řez. Roosevelt stavěl do popředí rozvoj produktivní síly země. Teprve léta druhé světové války a poválečné rekonstrukce naplno ukázala, jaký ekonomický potenciál tu vznikal. Rooseveltův tým stavěl na pluralitě vlastnických forem, respektoval specifika odvětví a ovlivňoval v každém z nich progresivní změny, usiloval o vícezdrojové financování projektů. Roosevelt nerozbíjel v samém začátku struktury financování (jako se to stalo u nás zejména v podnikové sféře; Rooseveltovi lidé nedovolili pád rozpočtových příjmů v době reformy), naopak usiloval o jejich stabilizaci. V kritické situaci se snažil využívat i možností trhu cenných papírů, který urychleně stabilizoval. U nás naopak byl kapitálový trh podceňovanou sférou, přestože právě tam jsou největší rezervy zdrojů pro revitalizační program.

Jestliže Klaus je „klasikem“ čistých řešení, Roosevelt kombinoval různorodé přístupy, které sjednocoval cíl. A především: sociální sféra nebyla brána jen jako sféra nákladů, jako zátěž, ale „Nový úděl“ vyžadoval aktivní sociální politiku jako součást ekonomického programu přebudování Ameriky. Tak bylo postaveno 500 tisíc nových domů a opraveno 1, 5 milionů už existujících domů, program Federální správy mimořádné pomoci finančně pomohl milionům lidí putujícím za prací (zatímco u nás se lhostejně říká, že lidé si musí jít za prací sami; jak, když není dostupná levná dopravní síť a když není rezervní fond bytů? V České republice první, co se dramaticky snížilo, byla právě výstavba bytů v době, kdy nastupovaly do aktivního života silné ročníky: důsledky teprve naplno pocítíme).

Roosevelt dokázal být tvrdý a velice rozhodný, ale místo silové politiky praktikoval metodu dialogu: chtěl do politického diskursu vtáhnout veřejnost. U nás se s veřejností počítalo málo: hlavně jako s nositelem nákladů reformy, jako s tím, kdo si bude utahovat opasky.

Jistě, mnozí mi namítnou: ale my jsme přece museli vytvořit tržní ekonomiku, která tu nebyla, zatímco v USA se na ní stavělo. To je jen částečně pravda. Roosevelt a jeho tým vytvořili totiž úplně nový model tržní ekonomiky, který tu do té doby nebyl. Jestliže intelektuálové v řadách první americké politické reprezentace v osmdesátých letech 18. století vytvořili základ dosud fungující politické kultury (vůbec se dá říci, že model Ameriky byl dříve než Amerika sama), je to argument proti těm, kteří polemizují proti ambicím intelektuálů vytvářet něco zásadně nového a staví na „přirozeném pořádku“. Podobným argumentem je, a to se zapomíná, i „Nový úděl“: ustavení nového modelu tržní ekonomiky je revolučním činem, který ukazuje, že konstruktivní síla myšlení může vytvářet trvalé hodnoty, jestliže respektuje zpětné vazby, jestliže přihlíží k zájmové struktuře a usiluje o dialog s veřejností.

Amerika předvedla funkčnost cílového řízení na celospolečenské úrovni. Někteří namítnou, že je rozdíl v kapacitě obou zemí. To je jistě pravda, ale na druhé straně naši politikové nečelili totálnímu propadu ekonomiky, mohli stavět na relativně stabilizované spotřebitelské poptávce i na solidní úrovni makroekonomické rovnováhy. Jestliže se klade proti srovnání obou zemí nestejnost velikosti potenciálu, je možné proti tomu poukázat na příklad malého Švédska, které v době krize provádělo podobnou politiku ještě před nástupem Roosevelta, a ze všech vyspělých zemí byl dopad krize ve Švédsku zdaleka nejmenší. Mluví-li se o dalším rozdílu, totiž o tom, že dnes je ekonomika globalizovaná na rozdíl od tehdejší doby, lze poukázat na to, že v krizi tak drtivého dopadu nebylo možno globálním aspektům ani tehdy uniknout: a přece tato politika v malém Švédsku dokázala dokonce působit svým způsobem preventivně. Po tolika letech se lze produktivně zabývat reformních dílem Rooseveltovým, samozřejmě při zvážení rozdílů historického a společenského kontextu. Snad tato úvaha přivede někoho k tomu, že existuje cesta ke skutečnému, trvalému oživení, které ovšem není možné bez vzestupu rozsahu i kvality domácí poptávky (k čemuž je i nyní velmi daleko).