Nezaměstnanost v evropském kapitalismu

Oporou moderního globalizovaného kapitalismu měly být finanční trhy. Je pravda, že v procesu globalizace jsou finance nejdále. Trhy zboží mají v tomto ohledu menší dynamiku a nejpomaleji se globalizaci přizpůsobují trhy pracovních sil. Finanční inovace, především takzvané finanční deriváty, zajistily přebytek likvidity, generovaly neuvěřitelné zisky, ale, jak ukázala krize z roku 2008, výsledkem byla také nestabilita a zranitelnost globálního kapitalismu. Ukázalo se, že propastný rozdíl v rychlosti mezi pohybem finančního kapitálu a „reálnou ekonomikou“ je třeba zmenšit, jinak rozpory uvnitř systému nabudou destruktivního rázu.

Ukážu to příkladu Islandu. Islandská ekonomika se vypracovala roku 1995 na jedenácté místo na světě (za Lucemburskem, Švýcarskem, Japonskem, Norskem, Dánskem, Německem, Spojenými státy, Rakouskem, Singapurem a Francií, měřeno HDP na obyvatele). Islandská vláda liberalizovala a privatizovala finanční sektor, ačkoliv dlouho před těmito svody váhala. V letech 1998 - 2003 vláda privatizovala státem vlastněné banky a investiční fondy a liberalizace šla tak daleko, že se nepožadovaly ani základní rezervní fondy. S touto komparativní výhodou islandské banky expandovaly rychle i v zahraničí. V době internetového bankovnictví tyto banky slavily úspěchy ve Velké Británii, v Nizozemí i v Německu. Jejich vliv se přesunoval do investičních aktivit, jejich symbolem se stala firma Baugur, za níž stál mladý dravý obchodník Jón Johanneson. V roce 2007 zaměstnávala tato firma už jako klíčová složka britského maloobchodu 65 000 lidí. Měla roční obrat 10 miliard liber v 3800 obchodech. Země, která teprve roku 1985 zřídila burzovní trh, vykazovala najednou neskutečnou dynamiku. V roce 2007 byla islandská ekonomika už pátou nejbohatší na světě. Před Islanďany byli jen Norové, Lucemburčané, Švýcaři a Dánové. Nezaměstnanost na ostrově se blížila nule.

Jenže přišla finanční krize. Po jejím vypuknutí zbankrotovaly všechny tři největší banky a musel je převzít stát. Symbolickým mezníkem krize se stal říjen 2009, kdy se rozhodl odejít z ostrova Mc Donald´s. Během roku 2009 poklesla islandská ekonomika podle Mezinárodního měnového fondu o 8, 5% (jiné analýzy mluví o 7, 5%), tedy vůbec nejvíce mezi takzvaně bohatými zeměmi. Riskantní ráz růstu Islandu se ukázal na tom, že před krizí, v roce 2007, byla údajně aktiva islandských bank 1000 procent (tedy desetinásobek) islandského HDP. Pro srovnání objemově dvakrát více než v případě Velké Británie- a každý ví, jak vyspělý a mohutný je britský finanční sektor. Island si ale v zájmu expanze půjčoval. Jeho čistý dluh (tzn. dluh minus půjčky do zahraničí) činil v roce 2007 už 250 % HDP, oproti 50% v roce 1997. Rok 1997 byl ve znamení finančního zhroucení v jihovýchodní Asii. K pádu národních a místních akciových trhů tehdy stačilo (samozřejmě s dalšími faktory) v Jižní Koreji 25% dluhu vůči HDP a 35% dluhu v Indonésii. Častokrát byli – v případě Islandu následkem deregulace – hlavními vypůjčovateli ti, kteří byli zároveň hlavními akcionáři týchž bank. Tak skončil příběh, kdy banky měly aktiva ve výši devítinásobku až desetinásobku HDP celé země. U nás je to 1, 1. Cesta obnovy Islandu, země s nádhernou přírodou a úžasnými lidmi, s minimální kriminalitou a pozoruhodnou kulturou, bude složitá.

Globalizace dává příležitosti, ale zároveň přináší i hrozby. Dnes jsem psal o Islandu, malé zemi, ve které žije něco málo přes 300 000 obyvatel. Rozpornost globalizace je vidět i na případě Číny, jejíž vzestup je založen na promyšleném využívání globalizace (jak tvrdí americký ekonom Joseph Stiglitz). Ale jsou tu i rizika. Souhrnné dluhy provincií (vzniklé i prestižními projekty a snahou o umělou zaměstnanost) představují dnes už 215% HDP. Když vypukla krize, Čína ztratila 40 milionů pracovních míst a byla nucena přesměrovat vývozy. Vývoz činí v případě Číny 66% HDP. O Číně a jejím vlivu na světovou ekonomiku a světové trhy pracovních sil příště.