Voda a podivné cesty trhu

Bývalý šéf Fedu Alan Greenspan tvrdil, že trhy se nikdy nemýlí a že mají schopnost samoregulace. Byl i proti záměrům regulovat trhy s finančními deriváty. Když se Raghuram Rajan, matematický a ekonomický analytik, odvážil tuto tezi zpochybnit (bylo to na slavnostním zasedání finančních odborníků k jubileu Alana Greenspana), vylíčil své pocity tak, že kdyby pohledy mohly zabíjet, už by nežil. Nadvládě tržních principů prý podléhá vše, ale krize zuřící od roku 2008 snad veřejnost z tržní posedlosti vyléčila. Velkou část ekonomů ne.

Před nějakým časem jsem na ruském internetu našel úžasný film o vodě. Různí odborníci tam mluvili o překvapivých vlastnostech vody, o její paměťové dispozici, o schopnosti reagovat na lidské emoce, slovo i na hudbu. O tom, jak je planetární souvislost všeho živého spojena s vodou. Představuje tak komplexní záležitost, že regulátor trhu podle mne nestačí a stačit nemůže na to, aby byl vztah vody a člověka vyvážený.

Uvedu srozumitelný příklad. Když jsem pracoval na Prognostickém ústavu ČSAV, psal jsem první verzi Ekonomiky pro člověka. Zaujaly mne i místní problémy s vodou. Hladiny spodních procházely krizí (v devadesátých letech se situace zlepšila, nyní opět začínají potíže), v ČSSR bylo 800 obcí, které měly problémy se zásobováním vodou, a přitom velká vodní díla skýtala vody dost. Asi 70% vody už dávaly povrchové zdroje, složitě přiváděné do měst a tam zpracovávané. Teprve jako obyvatel Bruselu jsem pochopil, jak vynikající byla a je naše nabídka vody z českých sítí a jaké nesmysly ze sebe soukal v této záležitosti Václav Havel. Z řadů se ovšem ztrácelo až 20% vody, protože velkorysé investice do nich byly naplánovány až na devadesátá léta. Spotřeba vody byla neúměrně vysoká, 384 litry na osobu a den, což byl až dvojnásobek proti některým srovnatelným zemím. Evidentně i proto, že voda byla takřka za hubičku- za 60-70 haléřů na kubický metr.

Čas trh oponou a u nás proběhla tržní revoluce, včetně liberalizace trhu s vodou. Svou zemi zaslíbenou tu našly společnosti jako Anglian Water nebo Veolia. A lup ho- voda se zdražila víc jak stonásobně (v průměru, záleží na jednotlivých městech). Spotřeba vody přitom klesla na méně než 200 litrů za den, tedy na polovinu. Ale cena? Stonásobná! Kam se nám poděl zákon nabídky a poptávky? Nebo zde spíš působí princip takzvaných přirozených monopolů?

Mé dlouhodobé přesvědčení je, že o kvalitě života v moderní společnosti rozhoduje úroveň správy veřejných statků. Podstata veřejného statku je ta, že je dostupný pro všechny. Čistý vzduch nelze v náležité kvalitě zajistit jen pro vybrané, musí tu být pro všechny. Kvalitní zákony musí být pro všechny. Vzdělání, má-li fungovat jako celospolečenský zdroj, nemůže být jen pro některé. A sem patří i voda. Trh se prokazuje jako nedostatečný nástroj.

Proč o tom jako europoslanec píšu? V Evropě je řada míst, kde nedostatek vody představuje opravdu těžký problém, Protože Lisabonská smlouva nám dala možnost využívat institutu evropské petice, vznikla petice o potřebě zajistit dostupnost vody. Pod touto celoevropskou peticí je víc než milion podpisů a jako jeden z těch, kteří ji podporovali, mám radost, že je to první případ, kdy se komise takovou peticí musí zabývat. Vždyť voda je problém, který vyžaduje celoevropskou součinnost. Mimochodem, 55% všech světových zásob pitné vody je na území Ruské federace. Neměl by být i tohle důvod, abychom se přenesli přes minulé předsudky?