O právu skutečnosti stát se poezií

Mám rád Karla Sýse. Nejen proto, že je můj přítel, ale hlavně proto, že je velkým básníkem nezvalovské ražby. A mnohokrát jsem přemýšlel o údělu básníkově v této době. Karel bojuje o právo poezie na život v těchto časech. Přemýšlím často o tom, proč má dnešní společnost takový odstup vůči poezii. Proč je to společnost tak smutná a upachtěná. Karel Sýs bojuje už více než dekády o to, aby skutečnost měla právo stát se poezií. Poezií, která není myslitelná bez schopnosti prostřednictvím obrazů (a předobrazů) vyjadřovat myšlenky, ducha.

Skutečnost, uplatňující díky tvůrcům právo stát se poezií, je protestem proti danému stavu a prorážením výhledů k dění a směřování k jinému a lepšímu. Napsal jsem, že dnešní doba je smutná, přestože holduje okázalému požitkářství. Před 160 lety, roku 1853, napsal veliký francouzský básník Victor Hugo (1802-1885) báseň Radostný život, v níž by se našly naše nedávné i současné elity.

Hej, trubci, kšeftaři, gauneři, podvodníci / pospěšte zasednout k tabuli čekající / k hostině radostné! // Cpěte se, pánové, a pijte! Hora ruit! / Tupý lid zkrot; je váš! Nedáte si přec ujít / svou příležitost, ne? // Stát na buben a zem do dražby! Hrabte zlatky! / Vysušte prameny! Vyberte všechny sádky! / Nastává blahobyt! // Jen pěkně zvesela! Do boje! Za cokoli / i za poslední groš dělníků z měst a polí / bohatství vydobýt! // Jen užívejte si! Pouštějte žilou lidu! / Ten ve svých brlozích je zvyklý na svou bídu / a pranic nečeká!«

Že je to dávno a poměry jsou jiné? Nepodepsali by dnešní lidé jeho verše, kde se mluví o »hydře stran«, která stále obnovuje své panství nad lidem, a nepoznali by v někom z koryfejů naší doby toho, o kterém mluví Hugo, že:

Ničemu nevěřil, nikdy se nezasnil / jen tupým zívnutím své tváře rozvrásnil…

Ano, je to nebezpečné pro ty, kdo mají moc, když se skutečnost probíjí ke svému právu stát se poezií. Protože to, co je, se ukazuje jako nesamozřejmé a je zbavováno svého roucha přirozeného stavu. Karel Teige, jeden z největších myslitelů českého dvacátého století, napsal, že »báseň, uskutečňující touhu, touží se uskutečnit v pozemském životě, aby člověk, otrok skutečnosti, stal se vládcem skutečnosti. Cíl, k němuž se lze asymptoticky přibližovat, ale jehož nebude nikdy dosaženo, ať už bude sociální organizace jakákoliv: proto je básník věčný revolucionář, jemuž politické změny životních poměrů jsou jen stupni do nekonečna stoupajícího schodiště«.

Před dvaceti lety jsme se společně s Karlem Sýsem vzepřeli pokusu uvěznit v zájmu takzvaného realismu komunistickou myšlenku ve statusu quo, ve smíření s daným stavem. Bylo mi ctí, že jsme byli v tomto boji spolu. Ale zdaleka není vyhráno.