Realita změněná v poezii

Dnes, 28. 3. 2014, uplynulo sto let od narození Bohumila Hrabala. Hrabal vyslovil (tuším že v Úlohách z pilnosti) myšlenku, že život je neustálá obrana před tím, co musí přijít. Ale celým svým dílem dokazuje, že to, z čeho má člověk strach, přijít nemusí.

Jeho texty jsou charakteristické volným prouděním jazyka, na jeho rukopisech je znát, že své texty už málokdy upravoval. Stavěl na spontánním, bezprostředním fungování jazyka. Jako by v jazyku byla zakódována naše svoboda. A je jedno, jestli toho jazyka užívá univerzitní profesor nebo tovární dělník, nebo je-li použit v románu či v přístolním hovoru.

To, co lze vyčíst z Hrabalových textů především, je bytostný respekt k lidské důstojnosti. Vzpomínám si, jak silně na mne kdysi zapůsobila povídka Jarmilka. Lidská důstojnost je ona perlička na dně, je to něco, co je součástí struktury bytí moderního člověka. A proto může být Hrabal chápan jako ten, kdo nejvlastnějším způsobem oslavil hodnoty plebejství. Já vím, že to dnes mnoha lidem nevoní. Doklady o oslavě plebejství bychom našli i v románu Obsluhoval jsem anglického krále, v němž bývalý číšník a hoteliér, který nakonec skončil jako cestář, stále bojuje se svými limity a omezeními a snaží posunovat své momentální hranice dál.

Hrabal uměl sáhnout hluboko do tradice lidového pohledu na svět, který stojí na dvojpólovosti všedního dne a svátku, světa práce a lidové smíchové kultury. Když mluvím o lidové smíchové kultuře, pak řadím Hrabala do linie, kam patří velcí mužové světové literatury jako Jaroslav Hašek nebo François Rabelais (vzpomeňme jen na zabijačkové a hodovní scény u Hrabala, které si svou extatičností a mýtičností nezadají s těmi Rabelaisovými). I v prostředí kladenských hutí, kde byl Hrabal ohromen eruptivností zdánlivě fádní a zmechnizované průmyslové reality, si uvědomuje, že každý den je vlastně svátek. Že střídání všedního dne a svátku není věcí kalendáře, ale že tyto dva póly života se prolínají.

Bezprostřednost a oproštěnost pohledu, za kterým se skrývá objev svobody, zprostředkovává pábitel, který má stejně čisté vnímání světa jako malé nezkažené dítě. To je patrné v trilogii Městečko u vody a nejvíc v její první části, v Postřižinách. I zde máme pábitele, strýce Pepina. Vzpomínky se mění v přítomnost a paměť v sen. Sen, který dobývá ztracenou zemi půvabu a poezie. I když v trilogii Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny je sjednocujícím motivem tohoto až mýtického vyprávění uplývající čas, Hrabal nebyl nostalgickým prozaikem a nepsal teskné prózy typu Bruna Schulze (i když jeho Skořicové krámy miloval) či Josepha Rotha (Pochod Radeckého, Kapucínská hrobka, Baron Trotta). Necítil vůči habsburské monarchii nostalgii, ale jistý despekt a výsměch (Taneční hodiny pro starší a pokročilé). Byl obdivovatelem života a vyznavačem přítomnosti, jakkoliv byl schopen zpřítomňování toho, co už je jen vzpomínkou.

Pro mne je Hrabal básníkem lidské svobody a tím, kdo přiměl i tu nejobyčejnější realitu, aby se stala poezií, která nám ozvláštňuje a zkrášluje život. A je připomínkou, že hranice životní zkušenosti a svobody lze posouvat dál a dál.