Neúplatný

6. května 2013 uplynulo 255 let, kdy se roku 1758 narodil v severofrancouzském Arrasu Maximilien Marie Isidore de Robespierre. Dožil se jen 36 let, ale co všechno jeho život obsáhl! Přitom jeho prostředí ničím nenasvědčovalo, že prožije mimořádný život. Pocházel z rodu zámožných advokátů, spojených královským dvorem. Toto povolání se dědilo z otce na syna po generace a všem zajišťovalo místo mezi smetánkou. Zdálo se, že i Maximilienův život půjde stejným směrem.

Mladého osvícence a racionalistu formovala léta strávená v Paříži. Jenže četba Rousseaua ho usměrnila jinam. Zdá se až neuvěřitelné, jaký dojem zanechala četba děl ženevského občana na mladé Francouze té doby. Člověk se rodí svobodný. Civilizace nejen kultivovala, ale překryla i něco, co bylo a je původní a hodné pozornosti, něco přirozeného a nezprostředkovaného. Ne panovník, ale obecná vůle je suverénem. „Společenská smlouva“ z roku 1762 patřila mezi knihy, které utvářely epochu. Druhý podnět pro Robespierra přinesla sama doba, „zanícená“ „vášnivá doba“. Doba, kdy se žilo rychle a naplno. Roku 1788 byl král nucen svolat generální stavy, které se nesešly od roku 1614. Robespierre byl zvolen za Arras až pátým poslancem. Byl bez jména, bez zkušeností, zdálo se, že je nula, odsouzená ke statování v revolučním divadle.

Ne, vypracoval se. Přednesl více než 150 řečí, které jeho příznivci i odpůrci poslouchali bez dechu. Nebyl oslnivý řečník. Nehromoval, měl spíše slabší hlas, nesršel vášní jako Mirabeau nebo Danton. Byl vtělená kázeň a soustředěnost. Byl čočkou, která soustřeďovala veškeré paprsky revoluce do jednoho bodu. Vytvořil teorii i praxi revoluční vlády. Se svými jakobíny ze země vydupal 14 armád, které ubránily revoluci.

Celý život přemýšlel o tom, jaké dědictví zanechal jeho milovaný Jean Jacques Rousseau. Doslova fyzicky trpěl, pomýšlel-li na samotu svého učitele. I on byl sám, sám se svým úkolem. Rousseau byl oslnivý mistr, ale myslel v morálních kategoriích. Vztahy ve společnosti, zájmy za nimi stojící, to byl terén, kam jeho myšlenkové nástroje nedosáhly. Neúplatný měl základní pojem ctnosti (vertu), nepřátelé revoluci byli nepřátelé ctnosti.

Robespierre konal se svými jakobíny divy udatenství a konající vůle, vytvořil úplně nový historický terén, ale strukturovat a racionalizovat ho podle zájmů už nedokázal. Snažil se poctivě rozšířit ventôskými dekrety základnu revoluce, ale najednou zjišťoval, že jejich realizaci kdosi sabotuje a blokuje. Pojem tříd a sociálních skupin nemohl být v okruhu jeho myšlení. Postupně se jeho morální kategorie přibližují pochopení toho, co je hospodářský a sociální zájem.

Pak pochopil, že jeho vláda dělala práci pro úplně někoho jiného, než si myslel. Z toho rezultovala jakási apatie a osobní krize, z níž se ke konci svého života ještě probral. Kdo ví, snad ještě nebylo pozdě. Ale ti, kteří získali z revoluce profit a slušnou živnost, se už chtěli zbavit té náročné vlády, která je nenechávala v klidu a pořád po nich něco chtěla. Stejný pocit zklamání, že konali pro někoho jiného, než chtěli, zažili i Prokop Holý, Lilburne nebo Lenin.

Neúplatný byl a je předmětem prudkých sporů. Revoluční teror, který byl vnucenou obranou revoluce, znamenal 60 tisíc obětí. Robespierre byl poté, co o tom získal informace, naprosto zdrcen.

Napoleonské války za větší slávu Francie přinesly smrt více než 3 milionům lidí. Napoleon, který si podle nizozemského historika Pressera budoval už za svého života cíleně svou legendu, je dodnes mužem, k němuž se Francie hlásí. Prodává koňaky, spotřební předměty, je hrdostí Francie.

Neúplatný Robespierre, který odmítal osobní výhody, nepřijal prospěch a žil až přehnaně skromně, nemá ani název ulice v Paříži. Byl přesvědčeným pacifistou a s exportem revoluce na bodácích nesouhlasil. Věděl, že odvést pozornost k viditelnému nepříteli je prostředek manipulace. Duch roku 1793, spojený s Robespierrem, byl inspirací vždy, když bylo Francii nejhůře. Spor o Robespierra znamená ale mnohem více. Je to i spor o revoluce dvacátého století. Neboť bolševici se pokládali z jakobíny dvacátého století. Na jedné straně Soboul a Vovelle, na druhé straně historická revize Fureta. Snad proto vydal Slavoj Žižek imponující výbor z Robespierrových spisů, doplněný jeho vlastním textem. Po Leninovi uvedl do moderního levicového diskursu i „Neúplatného“. Díky za to.

6.5.2013