Ženevský občan

Francouzská revoluce a jakobínská tradice nejsou ani antikvovanou věcí, ani jen otázkou pro historiky. 28. června 2012 uplynulo 300 let od narození ženevského občana Jeana Jacquesa Rousseaua. A aby výročí nepřišla zkrátka, v témže roce se vzpomíná 250 let od vydání jeho knihy O společenské smlouvě ( Du contrat social), jednoho z klíčových děl evropské historie.

Proč si připomínat Rousseaua, který přece už od 2. července 1778 není mezi živými a od 11. listopadu 1794 spočívá po převezení z Ermenonvillu v pařížském Pantheonu? Jistě, Lion Feuchtwanger mu věnoval krásný román (Bláznova moudrost) a každý čtenář knihy Victora Huga Devadesát tři si umí udělat obraz o tom, co znamenal Rousseau pro francouzské revolucionáře. Engels napsal, že Společenská smlouva byla nejvíc uvedena v život za jakobínské diktatury. Ruští bolševici se považovali za jakobíny dvacátého století. Německý historik Walter Markov napsal pronikavou studii o podstatě a mezích jakobínského státu a Vladimír Iljič Lenin se vyslovil, že se konvent rozmachoval k široce založeným opatřením, aniž by věděl, o koho se opřít.

Robespierre znal svého Rousseaua téměř zpaměti a hledal v něm inspiraci pro svou koncepci revoluční vlády. Rousseau zaujal svou kritikou naivní myšlenky vědeckého pokroku, zdůraznil zneužitelnost úzce pojaté racionality a ve své verzi společenskosmluvní teorie ukázal na podmíněnost respektu vůči vládám a moci. Ztratila-li moc přes fasádu legality legimitu, je lid, ztělesňující obecnou vůli, oprávněn udělat korekci. Pak se moc vymění. Usiloval o shození příkrovu nepůvodních, odcizených vazeb, o radikální oproštěnost života a společnosti, o obnovení práv bezprostřednosti. Prosím čtenáře, aby mi prominul tuto filosofickou hantýrku. Jenže jak ukázal Hegel ve skvělé kapitolce Absolutní svoboda a teror ve Fenomenologii ducha, naturalizace společnosti a vyřazení zprostředkujících článků může vyústit v suspendování občanských práv ve jménu občanství.

Ruský historik Albert Zacharovič Manfred tuto analýzu prokázal na historickém materálu ve svém portrétu Robespierra (Tři podobizny). Robespierre se několik měsíců před kontrarevolučním zvratem trápil, když pochopil, že dělal revoluci v zájmu někoho jiného, než byli ti, na které myslel. Rousseau a Robespierre uvažovali v morálních kategoriích, s nesmírnou hloubkou a zaujetím, ale míjeli reálné zájmy, opřené o třídní posun, o nové sociální a ekonomické reality.

I dnes je tedy Rousseau aktuální. Pro osud revoluce je důležité, aby revoluce nebyla omezena jen na sociálně kritické působení, a musí umět rozvinout svou vlastní společenskou racionalitu. I to mne vede k tomu, abych se k těmto otázkám znovu vrátil v jedné z chystaných knih.