2000 let od smrti císaře Augusta
Mnozí televizní diváci si pamatují mimořádně působivý seriál „Já, Cladius“, natočený podle románů Roberta Gravese „Já, Claudius“ a „Claudius bůh a jeho žena Messalina“. Měl jsem svého času antický starověk jako své živobytí a denní chleba a tyto dvě knihy i zmíněný seriál obdivuji. Napětí je v knihách i v seriálu všudypřítomné. Přestože vše probíhá jen v prostředí císařského dvora, čtenář i divák vnímá dusnou atmosféru v úzké skupině, která hraje o moc a jen okrajově si všímá římského lidu. Gravesův Augustus je takový hodný strejda a téměř se nemluví o tom, jak se dostal k moci. Pozornost je soustředěna na císařský dvůr, v němž je hnacím duchem všeho dění babička Livia, intrikánská Augustova manželka.
Tak tedy popořádku. Vodítkem mi bude vynikající, nedávno vydaná monografie Wernera Dahlheima (Augustus. Aufrührer Herrscher Heiland. Eine Biographie, C. H. Beck, München 2010). Ta ukazuje dobu občanských válek a dobývání politické moci, které se nelekalo ani hodně tvrdých prostředků, vyzývání starých pořádků a nakonec pokus o kompromis s dědictvím republiky, neustálý konflikt mezi zájmy státu a dynastickou linií. Dahlheim ukazuje poměrně moderní formy správy, budování hospodářských struktur i reformu armády. Ale také smysl pro kulturní politiku jako nástroj vlivu státu uvnitř říše i mimo ni. Opravdu vynikající dílo a díky za něj.
Data Augustova narození nečiní žádný problém. Narodil se 23. září roku 63 př. n. l. jako Gaius Octavius, později známý jako Gaius Iulius Caesar Octavianus, a zemřel 19. srpna 14 v Nole (poblíž dnešní Neapole) jako císař římské říše a zakladatel julské- klaudijské dynastie. Vládl čtyřicet jedna let, od roku 27 př. n. l. do roku 14 n. l.
Octavianus byl coby mladý muž adoptován svým prastrýcem Gaiem Iuliem Caesarem (Octavianova matka Atia byla dcerou Caesarovy sestry Iulie) a rok po zavraždění Caesara začal budovat svou politickou kariéru. V roce 43 př. n. l. vytvořil Octavianus tzv. Druhý triumvirát s Marcem Antoniem a Marcem Aemiliem Lepidem. Po přemožení vojska Caesarových vrahů se nakonec triumvirové vzájemně znepřátelili. Marcus Aemilius Lepidus se vzdal přítomnosti v politice a Marcus Antonius spáchal sebevraždu poté, co jeho a Kleopatřino vojsko podlehlo Octavianovi u Actia roku 31 př. n. l.
Aktem restituo rei publicae Octavianus formálně přenechal moc senátu, ale v praxi rozhodoval o dění ve státě sám. Neusiloval však o diktaturu jako Sulla nebo Caesar, ale trpělivě shromažďoval různé funkce. Vzniklo něco, co v praxi připomínalo monarchii, i když forma republiky byla respektována. Této formě říkají historikové principát. Octavianus se opíral o armádu, která dále rozšiřovala území říše. V rámci patronátních vztahů podporovaly nové zřízení tisíce vojáků a veteránů, kteří sehráli tak důležitou roli po smrti Caesarově. Významným znakem podpory byly i tituly a pocty, mu dal senát.
Augustus zahájil dobu, které se říkalo „Pax Romana“, tedy římský mír. Po dlouhé době chaosu zavládl klid a relativní prosperita. Na okrajích imperia sice zuřily války, ale středomořský region se těšil více než dvě stě let stabilitě. Augustus rozšířil hranice imperia a kolem něj vytvořil prstenec klientských států, což posilovalo jistotu Říma. S parthskou říší vyjednával o míru a jeho diplomatické úsilí bylo úspěšné. K pevnosti státu přispěla i jeho reforma daní, vnitřní komunikaci posílil výstavbou sítě silnic. Přestavěl a vybudoval řadu měst. Vytvořil stálou armádu a pro bezpečnost císaře a jeho dvora založil praetoriánskou gardu. Senát, s nímž měl zpočátku napjaté vztahy, ho po smrti prohlásil za boha. Římané ho uctívali a měsíc sextilis byl přejmenován na augustus.
Jakoby si pamatoval skromné začátky (jeho otec pocházel z jezdecké rodiny a zemřel 59 př.n.l.) v okolí babičky Iulie (sestry Gaia Iulia Caesara, zemřela 52 nebo 51 př.n.l.). Po určité době se z jejího domu ve Velitrách přestěhoval do Říma do domu otčíma Lucia Marcia Philippa. Roku 49 př.n.l. si obklékl mužskou tógu (toga virilis) a o dva roky později se mu dostalo první funkce, na základě volby se stal členem kolegia pontifiků.
Po mnoha úskalích se mu podařilo přejít přes nepřátelské území a připojit se ke svému prastrýci Caesarovi na jeho hispánské výpravě. Svým jím adoptován a roku 46 př.n.l. s Caesarem prošel Římem v triumfálním pochodu. Octavianus byl právě na vojenském výcviku (pro parthské tažení, v němž měl vystupovat jako magister equitum, tedy velitel jízdy) v ilyrské Apollónii s Markem Vipsaniem Agrippou a Salvidienem Rufem. Tam ho zastihla zvěst o Caesarově smrti. Když přistál v Brundisiu, dozvěděl se, že ho v závěti Caesar adoptoval a věnoval mu dvě třetiny svého majetku. Zmocnil se válečné pokladnice pro výpravu s Parthy a jako Caesarův dědic začal shromažďovat jeho legionáře. Do Říma dorazil 6. května 44 př.n.l. měl už 3 tisíce mužů.
Octavianus se ocitl v situaci, kdy už běžel konflikt mezi Marcem Antoniem, spolukonzulem Caesara pro rok 44 př.n.l., a Caesarovými vrahy (Gaius Cassius Longinus, Marcus Brutus a Decimus Iunius Brutus). Octavianus nehrál žádnou významnější roli a Marcus Antonius, který hodlal strhnout veškerou moc na sebe, nechtěl Octavianovi předat Caesarův majetek. Octavianus ale vyplatil Caesarovým vojákům a obyvatelům Říma dary slíbené v Caesarově závěti; aby na to měl dost prostředků, dokonce vydražil vlastní majetek. Tímto gestem si získal i řadu Antoniových stoupenců. Jeho taktické schopnosti si uvědomil slavný rétor Marcus Tullius Cicero a označil ho za největší hrozbu pro senát a pro Řím. Antonius začal ztrácet, ucházel se o správcovství Předalpské Gallie (Gallia Cisalpina), ale ta byla již přislíbena Decimu Iuniu Brutovi. Octavianus získával peníze a zvětšoval své síly, penězi na svou stranu přitáhl i dvě legie Marca Antonia. Ten se stáhl se zbytkem svých sil na sever Itálie.
Octavianus dosáhl spojenectví s republikány nejen porážky Marca Antonia u Mutiny, ale i toho, že mu senát 1. 1. 43 př.n.l. dal imperium (nejvyšší vojenskou moc) a desetiletý konzulský úřad, přestože nedosáhl ještě příslušného věku pro tento úřad. Právě kvůli jeho nízkému věku ho podceňoval Cicero, ale Octavianus se vždy uměl obklopit schopnými a zkušenými rádci (jako byl zámožný Etrusk Gaius Cilnius Maecenas). V dubnu porazil společně s republikánskými vojevůdci Aulem Hirtiem a Gaiem Vibiem Pansou Antoniovu armádu, která musela ustoupit do Zaalpské Galie (Gallia Transaipina). Oba vojevůdci zemřeli a senát chtěl předat velení nad konzulským vojskem Decimu Iuniu Brutovi. To ovšem Octavianus odmítl. Chtěl uvolněný konzulát pro sebe a žádal senát, aby zrušil usnesení, která označovala Marka Antonia za veřejného nepřítele. Senát byl proti, a tak Octavianus otočil osm legií proti Římu. 19. srpna 43 př.n.l. si vynutil konzulskou funkci a odsouzení Caesarových vrahů. V tomto mezidobí Marcus Aemilius Lepidus pomohl Marku Antoniovi shromáždit legie v Zaalpské Galii. Octavianus, dědic a mstitel Caesara, se spojil v druhém triumvirátu v Markem Antoniem a Markem Aemiliem Lepidem v říjnu 43 př.n.l. U Bononie (dnešní Bologne) se dohodli a na stvrzení svazku si Octavianus vzal nevlastní sestru Marka Antonia Clodii.
Tito tři mužové uzavřeli spolu „vládu tří mužů k nastolení pořádku ve státě“ (tresviri republicae constituendae) a opírali se o vojenskou moc, o to, že kontrolovali nejvíce legií. V listopadu 43 př.n.l. si nechali lidovým shromážděním udělit zmocnění diktátorů na dobu pěti let. Stejně jako za Sully byl zveřejněn seznam proskribovaných osob. 300 senátorů a 2000 jezdců směl kdokokoliv beztrestně zabít. O co šlo? Triumvirové chtěli takto shromáždit peníze pro nastávající boj s Caesarovými vrahy. Byly vypsány odměny za zadržení, případně likvidaci těchto osob, a jejich majetek posléze zkonfiskovali triumvirové. Octavianus se podle Suetonia držel nejprve starnou tohoto řádění, aby se později do něj o to více zapojil. Oběťmi nebyli jen přátelé a spojenci Caesarových vrahů. Marca Tullia Cicerona osobně nenáviděl Marcus Antonius, a tak byl Cicero zabit. Finanční cíl triumvirů sice nebyl naplněn, ale toto opatření zcela zničilo základnu republikánů v senátu. Do senátu pak triumvirové dosadili sobě věrné stoupence. Jako republikánům v senátu se vedlo i magistrátním úředníkům v městech po celé Itálii. Masakr republikánů připravil půdu pro první fázi císařství, principát.
1.1.42 př.n.l. byl v senátu Caesar prohlášen za boha, za božského Iulia (Divus Iulius). Marcus Antonius a Octavianus už měli dost peněžních prostředků, a tak se vydali s 28 legiemi do Řecka, kde si Gaius Cassius a Marcus Brutus vytvořili velmi solidní zázemí. U Filipp se konaly v říjnu 42 př.n.l. dvě bitvy, v níž republikáni hlavně zásluhou Marka Antonia podlehli. Tím si Markus Antonius posílil pozici mezi triumviry. Zdravotně oslabený Octavianus přenechal velení Marku Vipsaniovi Agrippovi. Triumvirové si nyní rozdělili vládu nad říší. Marcus Antonius si ponechal Gallii a dále měl možnost využívat zdrojů východních provincií. Marcus Aemilius Lepidus dostal severní Afriku, která zásobovala obilím Řím. Octavianus obdržel hispánské provincie. Itálii spravovali všichni triumvirové společně, ale Octavianus musel řešit nelehký úkol, rozdělit půdu veteránům. Od doby Mariovy reformy totiž musel každý vítězný vojevůdce veterány hmotně zajistit. To patřilo k prostředkům zajištění budoucího vlivu, ale v roce 42 př.n.l. docházelo při přidělování půdy k násilnostem, během kterých byli vyháněni ze svých majetků nejen jednotlivci, ale i celá města. Octavianus se tak dostal mezi osoby nejvíce nenáviděné.
Řada Římanů se proto obrátila na Lucia, bratra Marca Antonia, který měl v senátu dobré zázemí. Octavianus se v té době rozváděl s Clodií, nevlastní sestrou Marca Antonia. Její matka Fulvia zformovala v Itálii s Luciem vojsko proti Octavianovi, který nad nimi ale lehce vyhrál a obklíčil je v Perusii (dnešní Perugia). Na počátku roku 40 př.n.l. Perusia kapitulovala a Lucius byl sice ušetřen, ale Fulvia musela odejít do řeckého Sikyónu do vyhnanství. Navíc, ve výroční den Caesarovy smrti, 15. března roku 40 př.n.l., nechal popravit 300 senátorů a jezdců, Perusia byla vypleněna a srovnána se zemí.
Marcus Antonius se sblížil s egyptskou královnou Kleopatrou, posílil si tak svou pozici a chtěl využít slábnoucí Octavianovy situace tím, že oblehl Brundisium v Itálii. Ovšem centurioni i prostí legionáři odmítli proti sobě bojovat. To spolu se smrtí Fulvie přimělo oba soky k tomu, aby obnovili spojenecctví. Na podzim roku 40 př.n.l. uzavřeli dohodu, že Marcus Aemilius Lepidus si ponechal Afriku, Octavianus západ a Marcus Antonius východ impéria. Itálie měla být spravována společně, ale protože Marcus Antonius žil trvale na východě, Itálii fakticky spravoval Octavianus. Na konci roku se Marcus Antonius pro stvrzení spojenectví oženil s Octavianovou sestrou Octavií a naopak Octavianus, volný rozvodu s Clodií, si vzal Scribonii, příbuznou Pompeiova syna Sexta Pompeia. Ta Octavianovi porodila jeho jediného potomka, dceru Iulii.
Octavianovi manželství vydrželo jen rok. Manželku Scribonii zapudil a roku 38 př.n.l. si vzal Livii Drusillu. Tato chytrá a ambiciózní žena byla jeho celoživotní pomocnicí a do manželství si přivedla své dva syny z předchozího svazku, Tiberia a Drusa. Tiberius se stal nakonec nástupcem Augustovým.
Už zmíněný Sextus Pompeius byl poslední protivník triumvirů, který měl za sebou nějakou vojenskou sílu. Měl loďstvo, kterým ovládal Sicílii a Sardinii a byl schopen kontrolovat zásobovací trasy do Itálie. Tím Octavianově prestiži významně škodil. Senát dotlačil Octaviana k tomu, aby uzavřel s Pompeiem smlouvu z Misena, kterou padla blokáda Itálie, ale za cenu, že Pompeiovi byla přiznána moc nad Korsikou, Sardinií, Sicílií a Peloponnésem. Jenže už to, že se Octavianus rozvedl se Scribonií, tuto dohodu podlomilo. Octavianus ale neměl námořní síly, aby s Pompeiem skoncoval.
Roku 37 př.n.l. se v triumvirové dohodli, že si své mimořádné pravomoci prodlouží o dalších pět let. Marcus Antonius měl podle dohody poskytnout Octavianovi 120 lodí a za to měl dostat 20 000 legionářů, které potřeboval k boji proti Parthům. V roce 36 př.n.l. udeřili Octavianus a Lepidus se svým loďstvem proti Sextovi Pompeiovi na Sicílii. Přes počáteční potíže a neúspěchy dosáhl v září 36 př.n.l. Marcus Agrippa v bitvě u Naulochu přesvědčivého vítězství nad Pompeiových loďstvem, které bylo prakticky zničeno. Sextus Pompeius uprchl do Asie, ale byl zajat v Milétu a popraven. Marcus Aemilius Lepidus chtěl, aby mu byla svěřena Sicilie, ale vojsko ho opustilo a Lepidus byl nucen se vzdát. Octavianus mu ponechal titul pontifex maximus, členství v triumvirátu ne. Zbytek svého života Lepidus strávil ve své ville v Circeiích, takže šlo fakticky o vyhnanství. Jeho politická aktivita skončila a boj o moc se nadále odhrával jen mezi Octavianem a Marcem Antoniem.
Octavianus si upevnil svou pozici taženími v Ilýrii (35 a 34 př.n.l.). Naproti tomu Marcus Antonius ve válce proti Parthům neuspěl. Stáhl se do Egypta a opájel se milostným vztahem s Kleopatrou. Roku 32 př.n.l. se kvůli tomu rozvedl se svou manželkou Octavií (Octavianovou sestrou). To, že zavrhl kvůli egyptské milence zákonnou římskou manželku, posloužilo Octavianovi k tomu, aby propagandisticky Marca Antonia porazit. Marcus Antonius obdaroval Kleopatru a její děti částmi římského území ve východních provinciích, což mu odcizilo mnoho přátel a spojenců v Římě. Octavianus z chrámu Vestálek ukradl Antoniovu závěť, ve které (neví se, zda to nebyl podvrh) bylo ustanovení, že dědici mají být Kleopatřiny děti. Octavianus tak Římu představil Marca Antonia jako zahraničního nepřítele, kterého je třeba v zájmu Říma porazit a zničit.
Věrný Marcus Vipsanius Agrippa přepravil roku 31 př.n.l. Octavianovu armádu do Řecka a obklíčil loďstvo Marca Antonia a Kleopatry v Lambrakijském zálivu. Jejich vojsko tak na pevnině ztratilo zásobování a vojáci začali opouštět armádu. Marcus Antonius se pokusil o proražení Agrippovy námořní blokády. 2. září byla svedena jedna z osudových bitev západních dějin, bitva u mysu Actia. Agrippa své soupeře drtivě porazil.
Marcus Antonius zmobilizoval zbytky svých sil a vydal se za prchající Kleopatrou do Egypta. V srpnu roku 30 př.n.l. ukončil svůj život v Alexandrii, když nalehnul na svůj meč. Kleopatra se pak nechala dobrovolně uštknout hadem. Kleopatřiny a Antoniovy děti byly ušetřeny, zatímco syn Caesara a Kleopatry (Kaisarión/Caesarion) byl zavražděn, protože dva Caesarové jsou příliš, jak se prý vyjádřil Octavianus. Caesar byl po vítězství velkorysý, Octavianus ne. Připojil Egypt k římské říši. Octavianus triumfoval a jásal. Je mír! Na znamení toho dal – teprve potřetí za celé dosavadní římské dějiny – 12. ledna 29 př.n.l. zavřít bránu chrámu boha Iana (Jana) na Foru Romanu. V létě téhož roku se Octavianus vrátil z východu říše do Říma.
Dlouhá krize římské republiky a občanské války vedly k tomu, že se nesmírně posílila moc velitelů legií. Republika sice trvala dál, ale senát a další republikánské instituce už říši nevládly. Bylo potřeba nalézt kompromis mezi potřebou dát háv zákonnosti faktickému stavu a současně udržet formu pokračování republikánské ústavy. Římská „elita“ byla zničena občanskými válkami a proskripcemi, zároveň bylo potřeba vzít na vědom í faktický vliv armády. Ta měla půl milionu lidí a silně vyčerpávala finanční zdroje říše.
Octavianus se snažil zvýšit vážnost starých patricijských rodů a hledal u nich oporu. Naproti tomu vyloučil ze senátu téměř dvě stě nehodných osob a na jejich místo povolával zasloužilé lidi, které povyšoval do postavení patriciů. Prokázal, že respektuje tradici, když přijal už v minulosti frekventovaný titul princeps senatus (první senátor), a tvářil se jako první mezi rovnými (princeps inter pares). Začalo se mluvit o principátu. Tím, že se Octavianus představoval jen jako občan (sice první- princeps, ale přece jen občan) a formálně dodržoval republikánské formy a normy, překonal odpor republikánsky založených lidí. Samozřejmě že jeho spojování úřadů bylo proti republikánské ústavě, ale republikánská forma a monarchistická praxe se takto sloučily. Octavianus byl mistr politické propagandy, historicky možná první, který jí používal mistrně a v masovém uplatnění.
Posuďte sami z dokumentu Res Gestae Divi Augusti. „Během svého šestého a sedmého konzulátu (28-27 př.n.l. – M. R.), poté, co jsem skončil občanské války, získal jsem za všobecného souhlasu nejvyšší moc, již jsem odevzdal zpět k svobodnému nakládání senátu a římskému lidu. Za tyto mé zásluhy mě senát svým usnesením jmenoval Augustem. (...) Od této doby jsem sice převyšoval ostatní spoluobčany svou vážností a autoritou, ovšem na moci jsem neměl vyššího podílu než ti, kteří byli mými kolegy v úřadu“. Jasný doklad toho, jak výrazně Augustovi záleželo na tom, aby dodržoval republikánské zvyky.
Dne 13. ledna 27 př.n.l. totiž Octavianus předal veškeré své mimořádné plné moci zpět do rukou senátu a obnovil tím formálně republiku (res publica restituta). Jenže již následujícího dne senát svěřil Octavianovi správu poloviny provincií, ve kterých byla umístěna většina legií. Octavianus využíval legáty na to, aby si zajistil velení v armádě. Zůstal tedy šéfem a patronem vojáků. Říše se začala členit na senátorské a císařské provincie. Navenek byla obnova republiky demonstrována i tím, že úřady byly obsazovány každoročně. Konzulové byli nadále dva, ale princeps byl konzulem každý rok, až do té doby, kdy došlo k revizi státního zřízení (1. července 23 př.n.l.). Od té doby už Augustus nevykonával konzulský úřad, ale dostal doživotní tribunskou moc (tribunicia potestas), což nebylo totéž, co úřad tribuna lidu. Mohl proto svolávat lidová shromáždění, navrhovat zákony a měl možnost také vetovat usnesení senátu. Augustus od senátu získal také imperium proconsulare maius (moc nad prokonzuly), což znamenalo nadpráví oproti správcům provincií. Mohli ho také doprovázet liktoři v počtu dvanácti a při zasedání senátu mu bylo vyhrazeno čestné místo mezi oběma konzuly. Římský stát byl skrytou a maskovanou monarchií, princeps se o moc dělil se senátory a přitom se snažil kontrolovat moc ve státě i v armádě.
Lucius Munatius Plancus navrhl, aby senát udělil Octavianovi 16. ledna 27 př.n.l. titul Augustus. To byl spíše nábožensky zaměřený titul, na rozdíl vysloveně politického titulu princeps. Když roku 13 př.n.l. zemřel Marcus Aemilius Lepidus, přidal Augustus do své sbírky funkcí i úřad nejvyššího velekněze (pontifex maximus), čímž posílil svůj vliv v náboženské sféře a v rovině občanské. Bylo to důležité i proto, že určitý odpor změnám kladly zejména staré patricijské senátorské rodiny. Augustus jim příliš nevěřil a obával se i fyzického útoku. Bylo odhaleno spiknutí Maecenatova švagra Aula Terentia Varra a Fannia Caepia, které se podařilo odhalit v roce 23 nebo 22 př.n.l. Přesné datum není známo a tak není jasné, zda revize státního zřízení byla vyvolána spiknutím, nebo zda spiknutí na revizi zřízení reagovalo.
Augustus vystupoval na veřejnosti okázale skromně, dával najevo svůj respekt vůči starým republikánským institucím a zvykům a svou úctu k římskému právu. Chtěl tak budit zdání, že republika byla obnovena a trvá. Ani Sulla, ba ani Caesar, nedokázal zajistit stabilitu svého nového uspořádání. Augustus ve své vládní pozici vydržel dlouho, více než čtyřicet let. To žádný jeho pokračovatel nedokázal. Zajistil mír a stabilitu a jím zavedený systému zůstal až do doby Diocletiana.
Řím byl ovšem starověká velmoc. Proto Augustus musel zabezpečit její hranice a uvnitř ekonomickou stabilitu, obnovu právního a morálního systému. Vnitřní a vnější stabilizace říše se vzájemně podporovaly. Hospodářský vzestup byl spojen s koncem ničivých válek. Z víc než 60 legií, které měl Řím na konci válek, jich dal Augustus přes polovinu rozpustit. Tím snížil finanční břemeno státu. Reorganizoval armádu, z níž se stalo stálé vojsko. To mělo 28 legií a 150 000 vojáků a 150 000 vojáků pomocných sborů (auxilia). Augustus je rozmístil podél hranic impéria, dostatečně daleko od Říma, aby se snížilo riziko vojenské vzpoury. Roku 27 př.n.l. byla založena i pretoriánská garda. Ta posléze převzala roli císařské gardy, i když původně měla být tělesnou stráží velitele na bojišti. Prétoriáni pak v dalších dobách hráli roli významného mocenského činitele v Římě. Potřeby veteránů tentokrát nebyly uspokojeny konfiskacemi, ale díky zdrojům z bohaté egyptské státní pokladny pro ně byla půda zakoupena. Veteráni obdaření půdou pak tvořili širokou vrstvou Augustovi oddaných lidí. Augustus si uměl získat stoupence i v Římě- zlatem, funkcemi ve státní správě- a tím vytvořil novou vrstvu, existenčně spjatou s novým zřízením.
Protože polevilo břemeno vysokých daní, opakovaných odvodů branců i tažení armád přes území provincií, dostavil se vzestup životní úrovně. Augustus kladl důraz na obnovení právní jistoty a bránil provincie, aby je správcové ekonomicky ždímali ve svůj prospěch (jak bývalo zvykem). Úředníci a výběrčí daní si už nemohli dovolit dříve obvyklou bezuzdnost. Výběr daní museli císařem dosazení úředníci odvádět přímo do Říma. I Tacitus, velký kritik císařství, uznával, že Augustus pomohl zlepšit životní podmínky v provinciích. Historik Velleius Paterculus popsal výsledky Augustovy činnosti tak, že „pole byla opět obdělávána, bohové uctíváni, lidé se těšili klidu a míru a byli si jisti držbou vlastního majetku“.
Augustus osobně se pustil do díla reorganizace provincií. Roku 27 př.n.l. se vydal na severozápad imperia, kde prožil několik let. Zpočátku byl v Gallii. Pod jménem Hispania Tarraconensis připojil vojenským tažením Kantábrii na Pyrenejském poloostrově. Při zpáteční cestě do Říma roku 23 př.n.l. onemocněl tak vážně, že se o jeho život obávala i jeho rodina. Po této zkušenosti již nikdy osobně nevedl armádu do boje.
Augustus chtěl obnovit nejen vnější rámec života lidí, ale i morálku a rodinný život. Roku 19 př.n.l. zřídil dohled nad mravností (cura morum). V následujícím roce senát zpřísnil tresty proti cizoložství a stanovil povinnost vstupovat do manželství. Důvod byla asi praktický, římská „elita“ byla zmatky v době válek vybita a rozvrácena. Sám Octavianus jako mladý nebyl žádným příkladem tradiční římské mravnosti, když měl na svědomí vynucený rozvod jeho ženy Livie s předchozím manželem. Ale jako princeps okázale demonstroval svou důstojnost (dignitas) a autoritu (auctoritas), a to s celou svou rodinou. Rozešel se proto se svou dcerou Iulií. Roku 2 př.n.l. ji osobně v senátu obžaloval z cizoložství. Dostalo se jí vyhnanství na ostrůvek Pandateria. V roce 8 n.l. byl poslán do vyhnanství Publius Ovidius Naso, autor díla Ars amatoria. Naso svůj život dožil na pobřeží Černého moře v dnešním Rumunsku.
Augustus se představoval lidu jako pater familias, patronus, který se stará o svou rodinu, římský lid. Stavěl akvadukty, sýpky, lázně, chrámy, dal vybudovat obrovské sluneční hodiny, Augustovo forum, Marcellovo divadlo. V Res gestae divi Augusti se praví, že během jednoho roku dal opravit 82 chrámů. Publius Vergilius Maro ve svém eposu Aeneis uvádí, že Augustus dal postavit 300 chrámů: vzhledem k tomu, že Maro zemřel, když Augustus byl u moci teprve 12 let, musel se imperátor opravdu hodně snažit.
Augustus se snažit neplýtvat vojenskými silami. Odmítl Caesarův záměr porazit Parthy odvetou za to, že v bitvě u Carrh porazili Crassa (53 př.n.l.). Demonstrací vojenské síly a vyjednáváním dosáhl toho, že Parthové souhlasili s úpravou hranic, jak si ji Římané přáli, a vydali symboly a odznaky římských legií, ukořistěných při porážce Crassa. Orlové se vrátili, což bylo podnětem pro to, aby v Římě bylo toto diplomatické vítězství představeno jako vojenský triumf. Mezi územní zisky patřilo zřízení egyptské provincie (po bitvě u Actia 31 př.n.l.) a provincie Galatie v Malé Asii (roku 25 př.n.l.). Na východě si pro ochranu hranic Augustus vytvořil soustavu klientských království (Arménie, Kappadokie) a zesílil stavy legií (Sýrie). V Severní Africe svou závislost na Římu deklarovala Mauretánie.
Augustus se tvářil jako stoupenec obranné politiky, ale nikdo jiný nepřipojil k římské říši tak rozsáhlá území, většinou vojenskou cestou. Parthové sice vázali mnoho římských sil, ale bojovalo se hlavně jinde. Roku 19 př.n.l. podrobil kantabrijské kmeny oddaný Marcus Vipsanius Agrippa. Když Germáni roku 16 př.n.l. vpadli do Galie, byl poražen římský legát Marcus Lollius. To vedlo Augusta k jeho dočasné angažovanosti na Rýně. Díky vojenským operacím se hranice posunuly i Dunaji a Rýnu a byly zřízeny nové provincie- jižně od Dunaje vznikly provincie Reatia, Panonia, Illyria a Moesia. Tak vznikla například roku 15 př.n.l. Augusta Vindelicorum , dnešní Augsburg, jako příklad města, které vlastně dodnes nese Augustovo jméno.
Katastrofou skončil pokus o vytvoření provincie v Germánii na pravém břehu Rýna. Od roku 12 př.n.l. zahájil dobývání této země Augustův nevlastní syn Drusus, který pronikl roku 9 př.n.l. až k Labi (Albis). Po jeho náhlé smrti pokračoval v této misi jeho bratr Tiberius. Ten již předtím úspěšně působil v Panonii. Ale roku 6 n.l. povstaly panonské a ilyrské kmeny a trvalo tři roky, než byla tato vzpoura potlačena. Ten čas využil náčelník Cherusků Arminius k vytvoření koalice germánských kmenů. S použitím válečné lsti vylákal Římany do úzkého průchodu Teutoburským lesem a úplně zničil tři římské legie. Stalo se to 9. září roku 9 n.l. a tato bitva tvoří zakládající mýtus německých dějin. Augustus nesl ztrátu tří legií velmi těžce. Římané se dopustili vůči Germánům řady taktických a psychologických chyb.
Dnes, po archeologických výzkumech, víme o celé kampani dost. U Kalkeisenu se našly četné pozůstatky a jsou i vykopány římské dvorce a villy (Srv. Ralf-Peter Märtin, Die Varusschlacht. Rom und die Germanen, S. Fischer, Frankfurt am Main 2008). Dvoutisící výročí této bitvy v roce 2009 podnítilo Němce k tomu, že požádali o statut památku UNESCO v případu obranné linie limes a k tomu, že byl lépe zmapován život v římsko-germánském pohraničí. Po vleklé válce se Řím napříště držel spíše hranice Řím-Dunaj (Viz Gisela Graichen, Limes. Roms Grenzwall gegen die Barbaren, S. Fischer, Frankfurt am Main 2009).
Augustus se přes slabé zdraví dožil vysokého věku 75 let. Klíčovým problémem dvora se stala otázka nástupnictví. Augustova energická manželka Livia chtěla, aby se nástupcem stal jeden z jejích synů z manželství s Tiberiem Claudiem Neronem (O Livii je i nedávná monografie: Christiane Kunst, Livia. Macht und Intrigen am Hof des Augustus, Klett-Cotta, Stuttgart 2008; zde se čtenář dozví i hodně o roli žen v římské společnosti a zejména v takzvané „elitě“). Augustus by dal přednost následnictví z rodu Iuliů. Neměl syny, a proto pokračování dynastie měla zaručit jeho jediná dcera Iulia. Přiměl ji, aby si vzala v roce 25 př.n.l. jeho synovce Marca Claudua Marcella (syn Augustovy sestry Octavie), ale Marcellus za dva roky po svatbě zemřel. Roku 21 př.n.l. provdal Iulii za vynikajícího vojevůdce Marca Vipsania Agrippu. Z tohoto manželství vzešlo pět dětí, dvě dcery a tři synové- Gaius Caesar, Lucius Caesar a pohrobek Postumus. Agrippa zemřel roku 12 př.n.l., a tak se Augustus upnul ke starším vnukům, které chtěl adoptovat, aby po něm mohli převzít jeho místo. Nebezpečím pro ně ale mohla být Livia a Tiberius.
Proto Augustus přiměl Tiberia, aby se rozvedl s Agrippovou dcerou Vipsanií a vzal si jeho vlastní dceru Iulii, což mělo vnuky zachránit. Augustus neměl Tiberia nijak v lásce a nechtěl ani jeho bratra Drusa, který mu byl ovšem milejší. Tiberius vynucené manželství s Iulií nechtěl a dostal se do konfliktu s Augustem. Složil všechny úřady a odešel do exilu na ostrov Rhodos. Protože oba vnuci zemřeli v letech 2 a 4 n.l. a Drusus již roku 9 př.n.l., zůstal z uchazečů o nástupnictví jen Tiberius a oběma mužům nezbylo, než se smířit. A tak ho 26. června roku 4 n.l. spolu s posledním vnukem Agrippou Postumem dal adoptovat. Není jasné, proč o tři roky později poslal Agrippu Postuma do vyhnanství na ostrov Panasia. Tam byl zanedlouho po Augustově smrti Postumus zavražděn.
Tiberius ale musel adoptovat Drusova syna Germanica, který jako vnuk Octavie pocházel jak z dynastie Iuliů, tak i klaudisjké dynastie (jeho synem byl Caligula, který na trůn nastoupil roku 37). Teprve rok před smrtí, roku 13 n.l. v závěti určil Tiberia za svého nástupce a předal mu pravomoci principa.
Následujícího roku se měl Augustus zastavit na ostrově Capri a přesto, že onemocněl, pokračoval do Neapole. Nechal se odvézt do Noly a tam 19. srpna roku 14 zemřel. Loučil se se životem jako herci: „Pokud se vám představení líbilo, tak tleskejte a s díky nás propusťte domů.“ Kdo ví, co se mu honilo v hodině smrti hlavou: v osobním životě si mnoho štěstí neužil. V Římě byly jeho ostatky spáleny na Martově poli a uloženy v rodinném mauzoleu.
Jakým byl Augustus panovníkem? Už v antické době se historikové nemohli shodnout na jeho obrazu: pro jedny byl ambiciózní, krutý, bezohledný politik, pro jiné ten, který stabilizoval stát a se získanou mocí zacházel opatrně a nanejvýš rozumně.
Dnešní historici se shodují, že byl inteligentní, odvážný, schopný energické reakce a rychlého rozhodnutí, měl cit pro potřeby státu. Neměl ovšem to charisma, které měl Caesar. Mimořádně schopná manipulátorka Livia ho zatahovala do dvorských intrik a to státu neprospívalo. Nicméně jeho politika je chápána jako vzorová pro konsolidaci státu, který se ocitl v krizi a byl dokonce totálně rozvrácen občanskou válkou. Měl mimořádný smysl pro kulturní politiku, která nejenže zvyšovala lesk dvora, ale také propagovala určité hodnoty a vytvářela veřejné mínění, příznivé státu. Řím byl nositelem civilizačních hodnot pro celý tehdy známý svět. Augustus dokonale uměl ovlivňovat myšlení a jednání lidí. Velmi moderně chápal význam „měkkých zdrojů moci“. Struktury moci, které vytvořil, přežily dlouho, ale za cenu mnoha otřesů po jeho smrti, protože systém až příliš závisel na kvalitě principa (panovníka). Schopných lidí Augustova formátu bylo a je příliš málo.
Římský básník Ennius se vyslovil, že „Řím div pod vlastní neklesl tíhou“. Rozsah říše se střetával se zděděnými republikánskými formami, které se sice vyvíjely, ale byly původně utvořeny pro malý městský stát. Stabilizace byla až do třetího století spojena s tím, že existovaly dva pilíře středomořské římské civilizace: municipality (města), kde se rozvíjelo římské právo a římská kultura, ale okolí měst bylo rurální. Města tedy v zásadě kolonizovala v podstatě agrární prostředí. Pokud to šlo. Druhým pilířem byla armáda, jakási škola římského občana. Obě struktury Augustus vědomě podporoval a právě tam se rozvinul nejvíc peněžní systém, i když římská ekonomika byla v podstatě rurální.
Postupně došlo k tomu, že tyto dvě (mezi obyvateli říše zprostředkující) struktury nabyly takového rozsahu, že to síly státu přesáhlo. Stát a jeho struktury začaly společnost rozkládat. Příkladem bylo třeba zneužívání říšské pošty a říšské přepravy osob úředníky v pozdní římské době. Promyšlená cesta, kterou zvolil Augustus, byla po dlouhou úspěšná. Ale v dlouhodobém horizontu narazila na meze, za nimiž říši hrozil rozklad.
Nabízí se otázka: nevidíme některé příznaky toho, jak zprostředkující struktury přesahují zdroje společnosti, dnes v jiném impériu, totiž USA? Ale to by bylo téma na úplně jinou debatu.
19.8.2014
comments powered by Disqus