Češi a Němci ve dvacátém století

Je pro mne složité psát o německém problému, protože v německém kulturním prostředí jsem jako doma. Ale ministryně Válková před časem vyvolala vlnu emocionálně silně podbarvených diskusí na téma II. světové války, a tak bych chtěl udělat určité shrnutí.

Josef Václav Frič napsal v době vypjatého nacionalismu na obou stranách slova, která mají svou váhu i dnes. Německý tlak může sice slovanské národy silně poškodit, ale nezlomí je. Nicméně expanzionismus navenek se stane brzdou demokracie doma a učiní z Německa nenáviděný stát. Odolnost Čechů je tedy i v německém zájmu, protože je bojem i za německou svobodu, ve prospěch demokratických sil v Německu. Svoboda slovanských národů bude znamenat i svobodu německého lidu.

Karel Sabina pak uváděl, že bez nároků vůči druhým by Německo „zůstalo krásnou říší uprostřed Evropy, útočištěm vědeckých bádání, místem styků světové literatury; bylo by jen politicky koncentrovanější, pružnější ve svém sociálním úsilí. Odhodilo by daleko poslední nitky svého příslovečného bavlněného čepce a jeho svobodný lid by vstoupil v přátelštější vztahy se svobodnými národy, což nemohl dosud učinit, protože sám sluha, může je vnutit jen těm, kteří jsou ještě více sluhy než on“. Podle Sabiny není Německo schopno převzít štafetu po emancipačním principu „francouzství“. Ani německé dělnické hnutí se nedokázalo v řadě ohledu zbavit vrchnostenského přístupu k Čechům.

Nicméně byl bych nespravedlivý, kdybych se omezil jen na tyto skutečnosti. Světlou stránkou česko- německých styků je okolnost, že němečtí antifašisté u nás za První republiky nacházeli pohostinství a útočiště před nacisty. Cítili se u nás doma. Heinrich Mann řekl: „ Má dojatá úcta patří Československé republice. Tady je stát, který, ponechán sám sobě široko daleko v nepřátelském okolí – a také nakonec vydán na pospas – přesto přese všechno nepozbyl ničeho ze své morální velikosti... My, celé pronásledované Německo... jsme v této zemi nebyli pouze lhostejně trpěni; Praha nás přijala jako své příbuzné.“ Od něho jsou i tato slova: „Československá republika v těžké době vydrží a osvědčí se... jsem hrdý na to, že k ní náležím jako její občan.“ Syn Thomase Manna, Klaus Mann (kterého čeští čtenáři znají jako autora úspěšně zfilmovaného díla Mefisto), řekl s důrazem o naší vlasti: „Země, na jejíž občanství jsem hrdý.“

Jan Koplowitz (kterého jsem měl ještě možnost osobně poznat v roce 1992) vzpomínal: „Ale lid Československa nám pomohl v této nejtěžší chvíli.“ Významný romanopisec Lion Feuchtwanger se vyjádřil takto: „Uznání a obdiv zaslouží klidné uvažování Československé republiky, která nepřeceňuje nepřítele a nepodceňuje spojence... a československý lid, který zná jedinou horoucí lásku, jež pramení z jeho dějin, lásku ke svobodě a jedinou nenávist, nenávist k nesvobodě.“

Thomas Mann, velký humanista a klasik německé literatury, mluvil takto: „Jaká velká radost a zadostiučinění stát se příslušníkem státu, s nímž mne spojuje tolik sympatií a společenství názorů.“ Henleinova strana ho za tuto angažovanost pro náš stát napadala často a velice zostra. Thomas Mann ocenil postoj našeho státu pro jeho postoj ve věci evropské demokracie a zůstal mu věrný i v době Mnichova. Pro jeho zotročení odsoudil celou Evropu, vydávající do rukou nacistů demokratický československý stát.

Je evidentní, že elita německé kultury měla k Československu ten nejlepší vztah, a na to můžeme být právem hrdi.

21.4.2014