DAR, KTERÝ SI DAL NÁROD SÁM SOBĚ

DAR, KTERÝ SI DAL NÁROD SÁM SOBĚ

 

1918

 

        Oficiální propaganda po roce 1918 často mluvila o svobodě jako o spojeneckém daru. Ale tato legenda neodpovídala a neodpovídá pravdě. Samostatný stát byl dárek, který si český národ dal sám a nečekal na žádné rozhodnutí velmocí.[1]

        Prostý český člověk od samého počátku měl ve věci války, kterou monarchie vedla, naprosto jasno. Už v roce 1914 přešly na ruskou stranu oba pražské pluky, 8. a 28. Totéž udělal 36. pluk z Mladé Boleslavi a 30. pluk, v roce 1915 rovněž 11., 91. a 42. pluk. Hlavní velitel armády ar­civévoda Bedřich čtyřikrát požadoval na císaři, aby v nespolehlivých Čechách byla zavedena vojenská diktatura. Pro šíření ruských proklamací bylo v té době obžalováno 127 osob, soudy vynesly 18 rozsudků smrti a obžalovaní dostali celkem 245 let těžkého žaláře.

        Vojenské velitelství v Litoměřicích hodnotilo situaci takto: "U českého mužstva není pozorovati žádné nadšení pro věc monarchie. Není jediného člověka, který by projevoval radost, že smí bojovati za císaře a vlast; naopak, skoro každý hledí vojenské povinnosti uniknouti... Kdo je odveden, projevuje hlasitě svou nevoli...Mezi lidem se rozšiřují nejhrubší parodie na rakouskou hymnu, urážky císaře jsou na denním pořádku a ze všech stran je slyšeti přání, aby Rakousko padlo a Rusko zvítězilo, protože Rusové a Srbové jsou bratři Čechů."

        Političtí zástupci Sudetských Němců (jejichž následníci dnes tak rádi mluví o křivdě z roku 1918 a zejména o bezprá­ví po roce 1945) naopak Čechy označovali za velezrádce, sebe sama představovali jako oporu říše a požadovali zřízení uzavřeného německého území. Žádali tvrdá protičeská opatření a už tehdy dokonce vznikaly genocidní plány vůči Čechům. V této chvíli úplně selhala oficiální česká politika, a to včetně Šmeralo­vy sociální demokracie (Bohumír Šmeral později sám odsuzoval svou tehdejší politiku jako zbabělou a v prosazování této linie samozřejmě nebyl zdaleka sám). Čteme-li dnes články vydá­vané v Právu lidu na podporu věci Rakouska-Uherska, neubrá­níme se pocitu hanby. Až tam dovedla refomistické vůdce tak­tika mrtvého brouka.

        Časopis Akademie napsal roku 1915: "Český politický ži­vot za války úplně odumřel... Dnes nemá národ skutečně vůdců žádných. Zmizeli nebo aspoň není jich pozorovati. A národ přestal politicky žíti s nimi". To poslední tvrzení ovšem nebylo pravdivé. I když Rakousko bylo snad jediným válčícím státem, kde během válečných let parlament nezase­dal, ačkoli se české strany chovaly loajálně až servilně vů­či monarchii poté, kdy hrabě Stürgkh suspendoval prosincovou ústa­vu z roku 1867 a zrušil základní občanské svobody, odpor ná­roda trval dál. A nepomohlo ani to, že vláda zmilitarizovala dělníky, kteří podléhali vojenským soudům. Češi už pochopi­li, že své národní aspirace mohou uskutečnit jen v případě porážky a rozpadu říše.

        Zahraniční akce, nejprve málo vlivná a slabě koordinovaná, se rozvíjela už od roku 1914. Narážela na nezájem dohodových mocností o likvidaci habsburské říše. Zejména Velká Británie pohlížela na osvobozenecké hnutí malých středoevropských národů s nedůvěrou. Profesor Tomáš Garrigue Masaryk, který v Ženevě na Husův den vyhlásil boj Rakousko- Uhersku,  ale mohl počítat s finanční pomocí krajanů. V září 1917 už disponoval jen v Rusku 27 760 dobrovolníky a také Dohoda začala vnímat zahraniční odboj příznivěji. A doma? Německý konzulát zaznamenal jako reprezentativní výrok jednoho čes­kého univerzitního profesora: "To není naše válka". Policie jen do gorlického průlomu roku 1915 zatkla 950 osob, za 5 mě­síců bylo zastaveno 46 novin a rozpuštěno 42 spolků. Místo­držitel Thun byl odvolán jako měkký, české pluky byly vrch­ním velitelem hodnoceny jako zásadně nespolehlivé.

        Zahraniční odboj ani za rok 1916 nemohl vykázat větší úspěch, domácí politici pokračovali dokonce i na začátku ro­ku 1917 v projevech oddanosti habsburské říši. Ale zásadní obrat přinesly březnové změny v Rusku, které posílily odpor proti oficiální české politice. Obyčejní Češi tlačili své politiky k novému kursu a Vídeň vůči Slovanům začala couvat. Povolila cenzura, probíhaly amnestie. Ruská revoluce dokazovala, že iniciativa lidu si může vynutit podstatné změny. 14. dubna 1917 se dokonce i Český svaz odvolával na tento příklad v boji za demokratické reformy a sebeurčení národů. V dubnu už byly ve válce na straně Dohody i USA.

        Přesto ale teror nebyl zastaven, jak o tom svědčil známý prostějovský masakr, jemuž padlo za oběť 38 dělníků. Podle Czernina byl před všeobecnou revoltou poslední záchra­nou vliv sociální demokracie na masy. Česká politika se vzchopila k boji proti Clam-Martinicovu pokusu o oktrojování německo-nacionálních požadavků. Czernin varoval po pádu carismu před eskalací násilí proti národům monarchie. Ruský vývoj přesvědčil Šmerala, že doba ústupků je pryč, přestože se nadále stavěl proti převažujícímu mínění národa, proti rozbití Rakouska. Český svaz vydal 14. dubna 1917 prohlášení pro sebeurčení, 18. května 1917 byl poprvé otištěn manifest spisovatelů, začínal obrovský tlak zdola na českou politiku, protože byla obava, aby poslanci národu opět něco nepěkného nevyvedli.

        30. května 1917 navzdory zastrašování proběhla dělnická demonstrace na podporu spisovatelů, zaznívala hesla na pod­poru republiky, ve prospěch revoluce a proti režimu. Dělnic­tvo se revolučním vývojem na Východě Evropy silně radikalizovalo. Zmizel pocit opuštěnosti, masy pocítily svou dějinotvornou sílu. Sociální demokracie tehdy mluvila o stávkách jako o "vlně, která by nás mohla zavalit". Ale lidové hnutí už nebylo možno zastavit. Vznikaly nové časopisy a o nových po­měrech vypovídalo i letní propuštění Kramáře. Czernin se bál revoluce v Rakousku za situace, kdy armáda byla hodnocena jako nespolehlivá. Česká politika a odboj nacházely postupně společnou řeč.

        V této době socialisté z tábora centrálních mocností si zachovávali svou závislost na vlastních vládách a Renner do­konce chtěl rozšíření Rakouska o Srbsko, Rumunsko a Bulhars­ko. Vedení sociální demokracie pak muselo konstatovat odci­zení mezi stranou a dělníky a to, že spontánně vznikla 12. července 1917 Dělnická rada, která pak řídila akce dělníků až do doby rozpadu monarchie. Nezastavily je ani protiděl­nické represe organizované úřady a zejména vojenskou správou závodů. Stávky už měly politický smysl a vyznívaly ve pros­pěch vzniku československého státu, v němž by byly uspokoje­ny i sociální požadavky. Německý konzulát usiloval stále o vojenskou diktaturu v českých zemích. V červenci proběhla velká stávka v Plzni, v srpnu v Praze a v beznadějné situaci místodržitel Coudenhove nabídl demisi.

        Nepomohlo ani holé fyzické násilí. Od srpna do listopa­du 1917 proběhlo v Čechách 100 demonstrací a 50 stávek. Čes­ká oficiální politika se také začala lekat narůstající radi­kalizace: svědčí o tom výroky Kramářovy i Rašínovy. V socia­listickém hnutí byla využívána nejen kampaň za sloučení děl­nických stran i odborů, ale i selhání sociální demokracie. Trapnost české politiky do roku 1917 se snažili agrárníci svést jen a jen na osobu Šmeralovu, který měl být obětován. Neprávem: ten pouze do důsledků trval na tzv. teorii velkých celků a respektoval politiku své vlastní strany. Když poznal svůj omyl a podcenění nových dějinných skutečností, kriticky své názory přehodnotil. Vnitřní přestavba říše už byla lido­vým vrstvám málo.

        Jejich naději posílila i nová revoluce v Rusku, kterou dělnický tisk přivítal jako zápas o demokratické přeměny a nový světový řád. Právo lidu psalo: "Federalizované Rusko jest nejnovějším argumentem pro český stát". Ale přes těžkou situaci Dohody a úspěchy Ústředních mocností se ani Velká Británie, ani Francie, ani USA nerozhodly Rakousko-Uhersko obětovat. Ale ani blahovolnost velmocí už nemohla monarchii zachránit. Jednak Češi využili nové situace a rok 1918 zahá­jili tříkrálovou deklarací, kdy prohlásili českou otázku za mezinárodní, jednak rostl tlak stávek i jiných forem eroze moci. V poslední lednové dekádě proběhly v českých zemích stávky, které měly jasně politický charakter. Socialističtí vůdcové pomohli vládě z nejhoršího. Ta stáhla z fronty 46 praporů jako sílu, která měla držet lidové hnutí na uzdě.

        Šmeral, který prohlédl své chyby a omyly, dostal v lednu 1918 důvěru a sociální demokracie se začala chovat aktivněji, pokud jde o vlastní sociální požadavky. Na říšské radě prohlásil sociálně demokratický poslanec Lev Winter, že dělnictvo v Rakousku-Uhersku má zájem na vítězství revoluce v Rusku, kterou "socialismus poprvé zasáhl mocně do světo­vých dějin". Útoky na Šmerala neskončily, ale sociální demokracie přestala překážet radikalizaci dělníků a zároveň odrazila nebezpečí pouhé nacionální orientace. Šmeral volal, že "jako nacionální, tak také sociální, proletářský problém doby musí dojít výrazu".[2]

        A 1. máj 1918 tuto touhu demonstroval jasně. Byla posí­lena ještě tím, že se v červnu 1918 vrátilo 60-70 tisíc Čechů z ruského zajetí, přičemž začátkem května už bylo za­řazeno do náhradních praporů 120 000 navrátilců. Nově do ar­mády zařazovaní navrátilci byli aktivní ve vojenských vzpou­rách a šířili revoluční myšlenky. Byli postupně izolováni, přeškolováni, podrobováni speciální propagandě. Vše marné. K vojenským vzpourám došlo v České Lípě, Liberci, Jičíně, Šumperku, v Rimavské Sobotě, v Trenčíně, Lučenci, Bratisla­vě. Češi byli ze všech navrátilců v úředních dokumentech pokládáni za nejnebezpečnější. Do každého takového praporu navrátilců armáda nasazovala až 20 konfidentů, aby se čelilo revoluční agitaci.

        V ruských legiích mezitím ožívala husitská tradice i v názvech pluků, které nesly jména Jana Husa (to byl vůbec první pluk na Rusi), Jana Žižky, Prokopa Holého, ostatně obyčejní so­ciální demokraté (jejichž mentalita se výrazně lišila od slaboškých vůdců) tvořili v korpusu 45% a dělníci, rolníci, studenti, řemeslníci a živnostníci dohromady představovali 95% mužstva. Dodnes není jasné, proč došlo k srážce legií a sovětské moci, ale poctivé demokratické smýšlení řadových legionářů nikdo nemůže zpochybnit. Jinou věcí je diplomatic­ká hra kolem vojenských výkonů legií v centrálním Rusku a na Sibiři.

        Nespokojenost lidí nutila Rakousko držet v zázemí stále vysoké stavy vojska. Nepokoje na Kladensku vedly ke stannému právu, armáda zasahovala na Kladně, ve Slaném, v Rakovníku. Objevily se stávky a státní moc byla ochromená. Kramář a Rašín přeměnili slavnosti Národního divadla v manifestaci pro národní stát, která se přenesla do ulic. Nejvýznamnějším projevem krize vládní moci byla rumburská vzpoura, která mě­la vyústit v tažení na Prahu, povstání s cílem vynutit uzav­ření míru. Asistenční oddíly v bojích povstání potlačily a přiznávaly souvislost s ohlasy revolučního dění v Rusku. Úřady zasáhly tvrdě, protože se obávaly povstání českého li­du, zejména Coudenhove se bál revoluce a doporučoval masové popravy, aby se předešlo rozkladu. V Praze mládež organizo­vala demonstrace, na kterých se zpívaly vlastenecké písně. Každý večer je policie rozháněla, a přece následující den se dělo totéž. Uzavřela proto hostince a kavárny. Zastavila Ná­rodní listy.

        Sociální demokracie ale v této situaci podcenila význam národního hnutí pro sociálně revoluční východisko z krize, přestože strana jako celek byla pro socialistický stát. Si­tuaci komplikoval Renner tím, že tzv. malým národům upíral právo na národní stát. Habrman pěl ódy na vídeňský parlament jako údajného obránce dělnictva. Rakouská sociální demokra­cie na konci května 1918 odsoudila radikální prostředky jako generální stávku a vojenské vzpoury. České požadavky měly uspokojit kroky, jako byla předpokládaná demokratizace voleb­ních systémů a ochrana menšin v krajském zřízení, které mělo vstoupit v platnost začátkem roku 1919. To bylo zoufale málo a pracující se už na intriky politiků málo ohlíželi. Po pražských slavnostech se zformovala koalice Čechů s Poláky a Jihoslovany. Vídeň tak ztratila další opory a policejní válka proti českému národnímu hnutí byla k ničemu. Ani císa­řův plán na federalizaci říše už neměl šanci.

        Na říšské radě řekl začátkem září poslanec Staněk, že Češi se s Rakouskem rozešli a že se česká otázka bude řešit mezinárodně. Německé ministerstvo války začátkem září sondovalo možnost německé okupace Čech. Ve stejné době už konzervativní šlechta, která cítila nový vítr, na poradě v Roudnici u Lobkovice uvažovala o tom, jaký postoj k českos­lovenskému státu zaujmout. Rozhodla se pro sblížení s Kramá­řem a se Švehlou. České buržoazii chtěla nabídnout majetkové ústupky. Podobně se začal do české politiky integrovat kato­lický klerus, protože řadoví kněží se stavěli za nově vzni­kající stát. Svaz českých průmyslníků už v září obsahoval 911 firem. Cenzura sice potlačovala zmínky o stávkách, ale ty pokračovaly dál.

        Lidé říkali, že vlády nedokáží zajistit mír, a proto si ho pracující musí stávkami vynutit sami. Množily se pověsti, že 28. září 1918 bude vyhlášen samostatný český stát a vojs­ko bylo proto v pohotovosti prakticky všude. Češi se ale chovali ukázněně a nedali se vyprovokovat. Ministerstvo vál­ky sice doporučilo posílit v Čechách asistenční prapory, kterých v zázemí bylo v říjnu už 70, ale lavinu odporu už nešlo zastavit.

        6. září vznikla Socialistická rada, doleva se prudce situace přesunovala i u národních socialistů, posílení levi­ce tedy nebylo jen věcí sociální demokracie, ale široké ob­čanské veřejnosti. Za těchto okolností Šmeralova pozice byla nyní už pevná, ale nedokázal splnit svůj slib a dát straně jasnou socialistickou koncepci postupu. Byl sice nadále ob­jektem útoků a pokusů o skandalizaci, ale kampaň Rašína a Kramáře proti Šmeralovi a jeho stoupencům se obrátila pro­ti svým původcům.

        To, že i zahraniční odboj spoléhal především na síly národa doma, ukazují slova spolupracovníka dr. Edvarda Beneše Lva Borského. Ten si do svého deníku zapsal: "Vždy jsem počítal s tím, že nás Spojenci zradí v programu našem maximálním; nadiktují-li nám stát s Habsburky, vyženeme je za měsíc sami. Tedy klid!" Socialistická rada vyhlásila ge­nerální stávku na 14. října 1918, která ukázala, že takové hodnocení je oprávněné. Úřady byly spontánně obsa­zeny v Písku, Boleslavi, Brandýse a Kralupech i jinde, stávky probí­haly např. v Brně, Ostravě, Třebíči, Přerově, Prostějově. Nepomáhalo ani to, že v Čechách byly 4 polní prapory a 72 asistenčních setnin. Z toho v Praze bylo 27 setnin a navíc bylo povoláno 550 četníků.

 

        14. říjen byl zkouškou na zřízení samostatného státu. Majetní si nebyli jisti, například Schwarzenberg se chvěl o svých 244 000 hektarů půdy. Ale buržoazně demokratická re­voluce byla řízena tak, že se státní správa nezastavila. Vše proběhlo tak, jak říkal Rašín, "jako by revoluce vůbec neby­lo." Lid měl zapomenout na svou sílu, na to, že v době os­tudného selhání české politiky držel v šachu rakouskou moc, že české politiky tlačil k radikálnějším stanoviskům, že si fakticky sám dal státní suverenitu. Bez tohoto lidového tla­ku by situace zahraničního odboje byla mnohem těžší. Legen­da, že nový stát byl darem velmocí, je lží, která měla odzb­rojit národ. Tak jako nové legendy, které z Čechů v rámci přebarvování dějin dělají zbabělce a kolaboranty. Ale lidé nezapomněli. 28. říjen je symbolem síly a dějinné tvořivosti českého lidu. A připomínkou, že tehdejší i dnešní ubohost a servilita domácích politiků, kteří by rádi jen měnili cho­mouty, není nic definitivního.

 

 

 

 

1918: Masaryk byl připraven

 

 

            V dnešní české Biafře ducha působí trapně to, když se takový Topolánek, Bém, Nečas nebo kdokoliv jiný z českého establishmentu dovolává Masaryka. Masaryk byl totiž člověk, který, jak výstižně zdůraznil Zdeněk Mahler, viděl společnost zdola.[3] Ani on se nevyhnul omylům, iluzím a chybám, ale žil a zrál ve skutečných konfliktech. Sílil svými vítězstvími i svými prohrami. A nikdy by nesvolil k tomu, aby prezentoval samostatnost jako dar velmocí, jakkoli věděl, jak důležitý byl kontext nového uspořádání světa a Evropy, který se tolik lišil od jeho vidění Evropy založené na sérii hlubokých demokratických přeměn, jak je vylíčil v knihách Nová Evropa a Světová revoluce. [4] Ale vraťme se na začátek jeho politické dráhy. 

            V bezradné a myšlenkově prázdné poušti české buržoazní politické reprezentace začala od 80. let 19. století vyrůstat svérázná postava Tomáše Garrigue Masaryka (1850-1937), který od svého příchodu do Prahy (1882) začal kolem sebe postupně seskupovat družinu vědců, literátů i politiků. I Masaryk navazuje od 90. let na Palackého a Havlíčka a jejich národnímu programu dává nové důrazy, směry a formulace. Na rozdíl od jiných "realistů" (Josefa Kaizla a Karla Kramáře) cítí Masaryk, že změněná situace vyžaduje nový národní program, i když sám novou filosofii českých dějin nepíše a psát nechce. Jde o to, aby česká věc byla brána opravdově a vážně. Od roku 1895, po rozchodu s mladočechy, vydává postupně Českou otázku, Naši nynější krizi, Karla Havlíčka, Jana Husa a Palackého ideu českého národa.[5] Tuto sérii završují roku 1901 Ideály humanitní. Masaryk odmítá primitivně nacionalistické akcentování státního práva u Karla Kramáře (1860-1937), Bohuše Riegra, Kašpara Vacka aj. Stejně jako František Palacký viděl základ v přirozenoprávní argumentaci. Státní, historické právo samo o sobě je prázdná forma, která získává platnost jen vnitřní silou národa. Palacký právem spojoval národnostní ideu s hospodářským a sociálním vývojem. Masaryk ovšem mnohem více než Palacký akcentoval význam sociální otázky (a tím dělnictva a jeho politických organizací).

            Ale hlavním bodem, kde navazuje Masaryk na Palackého, je problém světové dimenze české otázky. Palacký zdůrazňoval, že v husitství a českobratrství, v české reformaci se projevil český národ jako světodějný činitel prosazující všelidské ideály, a to mu zjednává legitimaci do společenství evropských kulturních národů. Národní obrození je proto legitimním obnovením práv od věků národu vlastních. Masaryk vidí druhou oporu kulturní legitimace českého národa v národním obrození vrcholícím myšlenkově v Palackém. (Při tom ale Masaryk zdůrazňuje, že sama tato legitimace nestačí, že je sama o sobě ničím, pokud není závazkem k vlastní současné i nové práci, k neustálé obnově národního života!) Nestačí hmotný vzestup národa, ale je zapotřebí, jak to vy­jádřil Hubert Gordon Schauer (1886), "nepřetržitá souvis­lost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je- jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa".[6]  Ma­saryk (a jím ovlivnění autoři jako Machar, Šalda, Krejčí, Nejedlý aj.) bojuje za vytýčení smělých perspektiv, za obrat k budoucnosti, za poctivý zápas proti komplexu malosti. Masaryk se snažil nejen soustředit kolem sebe perspektivní osobnosti, ale vytvořit si pozici otevřenosti všemi směry, i směrem k tehdejší sociální demokracii. Té se ujal proti šovinistickým útokům a pomohl jí přeměnit roku 1897 Právo lidu v deník.

            Právě tato všestranná otevřenost a boj o velkorysé perspektivy byl Masarykovou výhodou proti sociální demokracii, stlačené dogmatismem svých berlínských a vídeňských, ale i pražských vůdců do omezeného stavovství a bezprostředních úkolů dne. Tutéž výhodu měl Masaryk i proti Josefu Kaizlovi (1854-1901), který proti Masarykovi napsal své České myšlénky (1895).[7] Jistě nebylo těžké pro Kaizla (stejně jako později pro Jaroslava Golla a jeho žáky, zvláště Josefa Pekaře) poukázat na věcné nepřesnosti v esejisticky laděné argumentaci Masarykově. Ale tím, že stlačoval národní věc do vlivu okolí a do okamžiku, že hlásal mělký liberalismus a v oprávnění národní věci pouhou mocí ulpíval na danostech a nedokázal vytýčit tolik potřebnou perspektivu. Josef Kaizl i Karel Kramář se omezili na jednoduchý nacionalismus, ze kterého zmizela veškerá velkorysost předrevoluční buržoasie. Palacký sice dokázal argumentovat na podporu svých tezí "realpoliticky", ale na rozdíl od Kaizla věděl, že "Realpolitik" je věcí okamžiku, kdežto skutečný život národa spočívá v perspektivě. Nelze tedy politiku redukovat na "Realpolitik". Je potřeba vědět, kam se má jít. Jak říká Voltaire: "Když národ ví, jak se chopit díla, když jej cizinci nezotročí a nevyhostí, snadno povstane z ruin a vždy se zase vzchopí".

            Masaryk zná význam hmotného pokroku, ale dodává: "Nečekám spásy od žádné strany, ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v okruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když je toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všechna vi­ditelná organizace nám nepostačí".[8]

            Proto je třeba nebránit (jak to činili mladočeši) vytváření různých směrů a stran. Politická dělba práce je při vší jednotě nutná, to je důsledek sociálního vývoje moderní doby, tvrdí Masaryk. Politika jediného ovčince je scestná. Ale neméně scestné je v zahraniční politice obětovat pozlátku moci důležitější hodnoty. Kramář a jiní se lísali do přízně carismu, kterým Palacký i Havlíček tolik opovrhovali. Mladočeši sázející na "moc" se orientovali i ve Francii na síly reakce. Protože nejsou schopni dát české otázce skutečnou světovou dimenzi, selhávají i uvnitř Rakouska. Masaryk studuje Rusko, zmítané krizemi, které právě prožilo revoluci 1905-1907 a vydává roku 1913 studii Rusko a Evropa. [9]

Orientuje se také v Západní Evropě a v Americe (zvláště v anglosaském světě), získává postupně konexe. Koncem předválečného období je zcela přesvědčen, že demokracie je forma adekvátní moderní společnosti, ale vyžaduje "výchovu k demokracii". Demokratické instituce samy nic nezmohou, jsou-li lidé, kteří je řídí (a kteří je užívají) antidemokraté. "Demokratismus totiž neznamená jen vládu masy, nýbrž také určitý životní a světový názor; socialismus nevyrostl nadarmo ve vzdělávacích spolcích a Lasalle a Engels věřili zcela upřímně ve vědeckost dělníků...“

            Masaryk odmítal masovost hnutí za každou cenu. Předpokladem úspěchu hnutí je správný směr, a ten dává vyzrá­lost vůdčích inidividualit. Tato vyzrálost se měří nepodléháním demagogii a masové hysterii. Masaryk sám ji osvědčil v případě tzv. hilsneriády (1899) i záhřebského procesu (1909), stejně jako kdysi po boku filologa Jana Gebauera (1838-1907), estetika Otakara Hostinského a historika Jaroslava Golla (1846-1929) v době bojů o Rukopisy. Stranické rozdíly mu nebránily ve spojení s nejradikálnějšími českými nacionalisty Státoprávně pokrokové strany (Antonín Kalina /1870-1922/, Lev Sychrava), kteří spojovali svůj program s válečnou porážkou habsburské monarchie.

Masarykova strana byla slabá, ale jeho vliv v českém kulturním a politickém životě značný. Blížila se válečná zkouška: "doba abnormální". Už v době druhého vydání České otázky (1908) připouštěl, že revoluce byly, jsou a budou.[10]  Masaryk kdysi říkal: "moderní česká politika nebude spoléhat na katastrofy a doby abnormální...doby takové jsou prospěšny jen těm stranám, které pevnou a většinou tzv. drobnou prací na doby mimořádné jsou připraveny". Na rozdíl od většiny vůdců české politiky (včetně sociálních demokratů) na "doby mimořádné" připraven Masaryk byl a dokázal se postavit do čela československé buržoasně-demokratické revoluce. Ta měla sice šanci přerůstat v socialistickou, ale tato šance nebyla zvládnuta.

            Proč jsem ale zařadil tento výklad do této knihy? Česká kultura byla vždy úzce spojena s veřejným životem a nahrazovala často nedostatky české politiky. Před první světovou válkou v ní probíhala ostrá diskuse, jež vlastně bilancovala vývoj české společnosti od doby obrození. V této diskusi byly tlakem pravice síly, hájící (revolučně)demokratickou koncepci české kultury nuceny se spojovat. Paralelně tu probíhá boj o Smetanu, aféry v politice, diskuse o smyslu českých dějin atd. Situace v české kultuře se polarizovala. A před českou veřejností se ve válečné konflagraci otevřelo další rozcestí: buď buržoazně demokratické, nebo socialistické vyústění národně osvobozeneckého boje.

Viděli jsme, že v šedi české politiky vystupovala jako nejvýrazněji možná jen tato dvě řešení. Šlo o to, kdo na sebe strhne dědictví národního obrození. Přes heroismus dělnických a rolnických mas, které od prvních dnů demonstrovaly svůj odpor proti cizí, vnucené válce a umíraly na bojištích Evropy i Asie, zvítězila v tomto zápasu buržoasně demokratická alternativa, její přerůstání v socialistickou bylo zastaveno. Ukázalo se, že absence ucelené koncepce se v politice dříve či později vymstí a zejména dělnické hnutí na přízemní prakticismus doplácelo tím, že se dostávalo do vleku svého třídního protivníka. Sociální demokracie odpuzovalo mnohé osobnosti českého kulturního života svou netvořivostí v kulturní oblasti. Byla lhostejná k tomu, že se ukazoval fakt, že kdo ovládá český kulturní život, kontroluje velkou část společenského dění.

            Ukázaly se také meze pozitivismu jako metody. Ze stanoviska řemeslných historiků Goll i Pekař vyčítali Masarykovi řadu historických nedostatků jeho způso­bu filosofování, aniž ovšem chápali, oč vlastně Masarykovi jde. Některé Gollovy výtky byly ovšem oprávněné: Gollovi se například nezdá úplně korektní Masarykův způsob psaní o Marxovi a pod­ceňování významu hospodářských poměrů. Podle Golla se historik může u Marxe naučit skutečnému historismu, i když jinak s odmítnutím marxismu souhlasí.

            Jan Herben, který vedl promasarykovský časopis "Čas", zaútočil na politický kontext Pekařova a Gollova vědeckého stanoviska. Ve své brožuře "Masarykova sekta a Gollova škola" [11] Herben zdůraznil, že bod rozchodu Masaryka a Golla spočívá v politické oblasti. Ne ve vědecké, jakkoliv záminkou snad byl spor o Hálka z roku 1894. Goll, citlivý a vzdělaný estét nechápal estetické názory mladší generace Macharovy, Bezručovy a Šaldovy, která se nevyhýbala pohoršujícím tématům. (Ale i třeba Nejedlý si - stejně jako Goll - celý život vážil Hálka a věřil v oživení zájmu o něj i v padesátých letech dvacátého století).

Herbenovi šlo o demokratismus pojetí českých dějin, o domýšlení a docenění Palackého. A to se snažil udělat podle Herbena právě Masaryk, navzdory svým omylům historickým, a proto mu náleží právem vliv na histo­riky. Herben ovšem vyhrotil útok osobně: Goll vyrostl z materiálně bezstarostných poměrů, v klidu se mohl oddávat od mládí vědě pro vědu a vyhýbal se politické odpovědnosti. Neodpověděl známému historikovi Říma Theodoru Mommsenovi roku 1897, když tento žlučovitý pangermán chtěl napravovat ranami "tvrdohlavé české palice". Goll byl životní pozicí aristokrat a mělký skeptik, neschopný se pro nic velkého nadchnout. Jeho nerozhodnost prý vyústila ve vědeckých pracích v záplavu tří teček, objevujících se všude tam, kde měl říci svůj názor. Proto Herben mluví ironicky o Gollově "trojtečkovém filosofickém systému".

            Za "trojtečkovým filosofickým systémem" ovšem vidí Herben Gollovo a zejména Pekařovo akceptování statu quo. Pekař opovrhoval lidem, prací mezi dělnictvem, "socializací vědy", hájil církev, šlechtu i Rakousko. A taková historie by měla mít vliv na národ? Estétství Golla a Pekaře ukázal Herben jako povýšenost nad lidem, nad věcmi veřejnými. V době hilsneriády "uráželo jejich (gollovců - M. R.) vkus, že univerzitní profesor spustí se do vřavy pro nějakého prašivého židáčka, otrhance a pobudu". Goll jako člen panské sněmovny hlasoval pro vládu a proti všeobecnému volebnímu právu. Goll ostatně zachoval věrnost Rakousku (stejně jako velká část, snad i většina Gollovy školy) i v době války 1914-1918.[12]

            Herben hodnotil politický profil a smysl Gollova a Pekařova postoje správně, ale například podle Nejedlého lidsky Gollovi ublížil tím, že přetřásal věc na veřejné půdě, že vláčel Golla špínou na stránkách "Času". Jde přece o věc, kterou mohou posoudit jen nemnozí, a Herben nepřípustnou formou ovlivňoval veřejnost. Nejedlý neschvaluje vyhrocenou Herbenovu tendenčnost a předhazuje mu i nekvalifikovanost ve věcech estetiky, spojování různosti mínění s morálně politickým hodnocením. V lecčems dává Herbenovi za pravdu, ale v těchto věcech se nemá bojovat pamflety, nýbrž odbornou polemikou.

            Pekař odpověděl Herbenovi v knize "Masarykova česká filosofie" (1912) [13] a již tímto názvem osvědčil to, že vůbec netuší, oč ve skutečnosti jde Masarykovi tam, kde se dotýká českých dějin. Ne o "českou filosofii", ale o opravdovost českého člověka současnosti uvnitř i navenek, o dějinnou od­povědnost. Jestliže vycházel z izolovaných faktů (a z toho, že v dějinách je jen diskontinuita, že jednotlivé epochy jsou uzavřeny v sobě a navzájem nesouvisí), bylo mu hračkou dokázat, že Herbenova a Kollárova humanita nemá věcně s českobratrstvím co dělat. Protože ho nezajímala genetická souvislost, ale jen přímá věcná shoda, odvozoval Pekař obrození výlučně z ducha romantismu a francouzské revoluce.

Česká humanitní idea je romantický výmysl a romantickým nevědeckým blouznivcem je mu i Masaryk. Ten podle Pekaře podlehl romantismu Palackého, který romantický kult lidu přenesl na Slovany (a zvláště na Čechy) jako lidový, demok­ratický živel po výtce. Pekař denuncuje Masarykův nehistorismus tím, že by titul jeho knih měl znít "Moji příbuzní v českých dějinách" (Pekař ovšem také hledal své příbuzné v českých dějinách a měl mnohem horší vkus). Jeho přístup je nevědecký, t.j. příčí se pozitivistickému ideálu vědeckosti. Masaryk podlehl apriorismu a znásilnil fakta. Herben se pak stal stoupencem "fanatismu tzv. humanity", která by se prý nevyhýbala kaceřování.

            Pekař tak poprvé mohl veřejně proklamovat svůj pohled na české dějiny. [14] Akcentoval všemohoucí vliv Západu (hlavně Německa) a kulturní nesvébytnost českého národa, svůj důraz na status quo, odmítl rozlišovat dvě linie a dvě kultury v českých dějinách, pokrokovou a zpátečnickou. Odmítl vyzdvihování lidu jako romantické blouznění. Nacionalismus omezuje Pekař na danosti: jeho zdůvodnění humanitním programem ve stylu Palackého odmítá a tak vlastně reprodukuje stanovisko Kaizla. I jemu schází vědomí nutnosti široce koncipované perspektivy (tím není řečeno, že by ji Masaryk podával, ale měl její vědomí). Pekař je mluvčí porevoluční buržoazie a jeho čas ještě přijde za vlády "panské koalice". Johann Gottlieb Fichte kdysi - na počátku boje německé buržoasie o emancipaci - řekl: "už pouhé pozo­rování tohoto světa nese s sebou absolutní požadavek lepšího světa". Novokantovec Hermann Cohen naopak už roku 1877 jako mluvčí porevoluční buržoazie tvrdí: "my nemáme potřebu tohoto lepšího světa". [15]Pekařovi, který viděl původ všeho zla v komunismu, socialismu, židech a revolucionářích všeho druhu byla po celý život bližší pozice Cohenova.

            Zajímavě zasáhl tehdy do sporu o smysl českých dějin, o smysl Masarykovy výzvy, Zdeněk Nejedlý. Pro dnešní generace, které ho mají zafixovaného úplně jinak, jde o překvapivou pozici.[16] Jak se zachoval k odpovědi Pekaře a k celému sporu Nejedlý? Nejedlý sice chválil věcný tón Pekařovy práce, ale právem oddělil Gollovu osobnost od Pekařovy, v níž tušil více stínů než u Golla. Nejedlý se ve své knize "Spor o smy­sl českých dějin" ^[17] nejen pokusil o zprostředkování mezi oběma stranami sporu, ale též jejich extrémní stanoviska relativizoval a nastínil vlastní pozici. Na jedné straně odmítl pozitivistické ulpívání na izolovaných faktech, snižování teoretických konstrukcí a tvořivé síly intuice, na druhé straně apriorismus a věcné nedostatky Masarykových názorů. Ostatně spor o filosofii dějin podle Nejedlého mají vést historikové (nikoli filosof a historik!), "technicky i filosoficky sobě aspoň přibližně rovní".

Masaryk není práv historickému řemeslu, jistě. Ale "očistíme-li Masarykovy práce od zmíněných hraček a vyzvedneme-li je do říše ryzí spekulace, mohou být četbou svrchovaně nabádavou i pro odborné historiky". Masaryka nestačí vyvracet prostými izolovanými fakty, má-li jeho dílo inspirující význam a vliv pro vědce i pro národní veřejnost. Bez filosofie dějin, tvrdí Nejedlý na adresu Gollovu, není historie dostatečně vědecká, naopak Masarykova "filosofie českých dějin" je bez vědecké opory jen mravní výzvou, politickým apelem k veřejnosti. Nejedlý ví, že nová česká historie stojí pod úrovní Palackého, měřeno požadavky doby. Nejedlý cítí totéž co Masaryk (kterého Václav Král nazval právem "jediným vytrvalým oponentem Gollovy školy, jejím kritikem a zlým svědomím"[18]), že chybí komplexní rekonstrukce historického procesu, syntéza, neboť jen v ní lze dosáhnout vědecké pravdy. Ale jaké jsou cesty k ní?

            Protože Nejedlý byl po celý život historikem, který stál v podstatě mimo filosofii, její podstatu a smysl nechápal (zejména cizí mu byl myšlenkový svět německé klasické filosofie, zvláště pak Hegela, stejně jako Masarykovi), nachází cestu k syntéze prostřednictvím umění. Umění bylo začátkem XX. století v diskusích estetiků, filosofů chápáno jako poslední oblast tvořivé syntézy, jednotného lidského universa v hroutícím se světě, jako ostrov pravé aktivity, svobody, pravého lidství (tak např. mladý Lukács). Stejně chápe umění i Nejedlý, a proto říká: "Jisto jest, že naprostým ulpěním na požadavcích positivistických svazují se vědě křídla vzletu, a to konec konců nemůže být ani vědě nijak prospěšno. Podívejte se na umění: to také hledá pravdu...A jak ji umění nalezne? Úžasnou silou intuice...Jest tomu však v historii jinak? Není ve svém posledním důsledku tvoření historické tvořením uměleckým? Dávají nám prameny tolik, abychom z nich poznávali život? Ale není poznání života přece jen ideálem historie?" [19]Jde mu o historii jako svobodnou tvorbu.

Revoluční procesy v Čechách i v Rusku správně pochopil jako výsledek dlouhodobého nazrávání neřešitelných rozporů, zatímco Pekař v ruské revoluci viděl spiknutí německých agentů, židů atd. a to, že Rakousko je odsouzeno ke zhroucení, poznal až na konci září 1918.

           Vznikl nový obraz Evropy a v něm - svobodné Československo.

 

 

 

ODKAZ PREZIDENTA BUDOVATELE

 

 

V roce 2014 si připomínáme 130. výročí narození druhého československého prezidenta dr. Edvarda Beneše (28. 5. 1884-3. 9. 1948), rodáka z Kožlan, které leží blízko mého rodného Rakovnicka, hned vedle Čisté, kam jsem chodil do školy.

Kulaté výročí je dobrým důvodem k úvahám nad jeho odkazem a k zamyšlení nad jeho texty. V roce 1992 Němci diskutovali o myšlence spolkového prezidenta von Weizsäckera, že strany kolonizují a podřizují si stát. Češi a Slováci to poznali na vlastní kůži-  politické strany jejich stát dokonce rozbily. Toto kolonizování státu stranami pokračuje v České republice dodnes. Edvard Beneš, který před mnoha desetiletími před podobnou expanzí politického stranictví varoval, dnes platí za obzv­láště nebezpečného levičáka. A to přesto, že máme zákon hlásající, že se dr. Edvard Beneš zasloužil o stát.  Dnešek jeho myšlenky opět vyzdvihuje do popředí bez ohledu na to, ke které části poli­tického spektra se hlásíme.

            Každoročně na konci května slavíme výročí narození velkého českého vlastence a spoluzakladatele našeho státu. Vzpomínáme na něj v době, kdy náš stát prochází krizí, kdy mnozí zpochybňují nejen myšlenky, ale dokonce i sám lidský profil prezi­denta Budovatele. Za nejodpornější projevy patologické pro­tibenešovské zášti lze označit projev Waltera Bechera na sudetoněmeckém «Dni vlasti» v Kronachu, který vyšel v Sudeten­deutsche Zeitung 8. listopadu 1991. Odsun je podle toho­to pána třeba označit za genocidu, od roku 1943 připravova­nou Benešem. Dnes máme k dispozici vydanou korespondenci Beneše s Wenzelem Jakschem, ze které jasně vyplývá, že Beneš se dohodnout snažil, ale nemohl. I Jaksch totiž trval na platnosti mnichovské dohody. Cožpak ji mohl nějaký český politik uznávat? [20]

Ale poslechněme si Waltera Bechera. "Stovky Lidic, míst hanby a hrobů, jež jsou te­prve nyní odkrývány a ukazovány, dosvědčují, že Beneš patří vedle Stalina a Hitlera k těm, kdo ve velkém odpovídají za vraždy v tomto století a že jeho státní dekrety vydané roku 1945 zpečetily provedení zločinů, jež vedle jednání s Židy, za které se musíme stydět, zasluhují jméno holocaustu." Jes­tliže se prý v naší zemi zemi po Benešovi nazývají veřejná prostranství, je to prý podle Bechera stejné, jako kdyby někdo umístil pamětní desku Hitlerovi v Dachau, Buchenwaldu nebo Natzweileru. Uvědomme si, že na Beneše útočil Hitler ve 30. letech stejně prudce jako Becher na začátku 90. let.  Dnes jsou tyto útoky stejně ostré, ať zní z úst Berndta Posselta nebo Barbary Stammové a jiných výtečníků.   Lidé v České re­publice by neměli ztrácet paměť: podle slov filosofa Fried­richa Nietzscheho je člověk budoucnosti ten, který má nej­delší paměť. A právě ti, kteří manipulují s budoucností lidí, musí nejdříve přemalovat minulost. Jistá Sidonie Dědinová například nazývá květen 1945, vzpomínám-li dobře, bolševicko-benešovským pučem.

            Beneš je symbolem české a československé státnos­ti, a právě proto na něj vždy útočili ti, kteří ji chtěli zpochybnit. Beneš byl předmětem napadání i jako demokrat a socialista.[21] A musím poctivě přiz­nat, že dlouholetý vztah úcty k osobnostem i dílu Masaryka a Beneše (minimálně od roku 1935, u jiných, jako třeba u Nejedlého, i dříve) byl v komunistické straně po roce 1948 vystřídán neomalenými a nekulturními invektivami i znevažováním. A přece tento muž poskytl české politice nejen ohromné výko­ny praktické, ale také množství myšlenek, které cítíme jako živé právě v této době, kdy jde o holé přežití toho, proč lidé chtěli změny v listo­padu a prosinci 1989.

            Československo vzniklo a obnovilo se na základě evrops­kého střetu a rozdělení. A doufejme dočasně podlehlo situa­ci, kdy mělo svou existenci zakládat na evropském sjednocování. Je ovšem dvojí integrace Evropy: zdola, postupnou demokratizací evropského prostoru se silným sociálním akcentem (jak chtěli Šmeral a Beneš), anebo shora, prostřednictvím diktátu byrokracie spjaté s mezinárodním kapitálem. Objek­tivní zájem českého a slovenského národa je, aby sjednocová­ní Evropy probíhalo zdola, za vtažení co nejširších vrstev do celoevropských demokratizačních procesů, překonávajících omezení tradiční politické kultury spjaté s manipulací a mo­cenským kalkulem. V této velmi složité době je podmínkou přežití našeho státu co největší sociální konsensus a co nejmenší tříštění národního kolektivu. Proto je dnes tak potřebná myšlenka národního smíření a jakési Charty národní dohody.

            Edvard Beneš se zabýval hrozbou rozbití národního tělesa na partikulární zájmy v podobně vypjaté době před vznikem I. světové války v knížkách Stranictví (Praha 1912) a Psychologie politického stranictví. Řešení viděl v socia­lismu spojujícím práva jedince s autoritou kolektivity. Beneš ukazuje, jak jsou ideje a zájmy spojeny a nedají se od sebe odlučovat. Kéž by si dnešní politikové v České republice do­kázali vzít z této teze poučení! Strany prohlašují, že je­jich cílem je celonárodní dobro, a přece každá z nich "v každé i méně významné otázce podporuje své straníky, opatřuje jim různé výhody na úkor jiných nestraníků, např. úřady, místa, pracuje pro uplatnění zájmů své skupiny a ne­ohlíží se, jak se na věc dívají ostatní občané, užívá všech možných prostředků, aby získala moci a vlivu ve státě a vyu­žila toho pak pro sebe. " Strany " jdou tudíž na prvém místě za ukojením svým zájmů stranických." Jako by měl před očima naše parlamenty, naši vládu, naše zastupitelstva, vedení jednotlivých stran, cynickou hru s veřejným zájmem a s nadě­jemi voličů.

            Stranictví vnímal Beneš po celý svůj život velice kriticky, podle jeho soudu "duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení. Vše oceňuje se ze zorného úhlu stranictví...Stranictví tak nenechává nikomu a v ničem svo­bodu..." Nadvláda stranických zájmů pak znamená "přímé roz­sévání demoralizace a sesurovění nejširších vrstev a veřej­ných mravů vůbec." Stává se, že "štvavá a lživá agitace způsobuje, že lidem, širokým vrstvám, se jeví pojednou všecka veřejná práce, všecky snahy, všecky ideály jako předstírané, vymyšlené, pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, ctnost i čest... Nastává tím největší rozdrobenost celého ná­rodního tělesa... a stráví úžasně mnoho energie společenské."

            Na druhé straně se ale společnost nemůže obejít bez kontrolní, řídící a spravující funkce stran, které vytváření zpětnou vazbu a brání společenskému výbuchu. Revolucí sice lid uplatní svou suverenitu, ale Beneš byl toho názoru, že "revoluce je pro společnost příliš nákladné opatření." Zpětnovazební působení stran může společenskou explozi učinit zbytečnou. Toto bylo napsáno roku 1914, krátce před světovou válkou a sérií revolucí! A Beneš už tehdy znal příčinu selhání zastupitelské demokracie. "Ve všech stranách malá část organizovaných rozhoduje nejen o činnosti strany a tedy o osudu stranníků (sic!, dobový pravopis – M.R.),  ale nepřímo rozhoduje v politice i o té ohromné řadě nestranníků vůbec, takže nositelem demokracie je konec konců vždy poměrně malá řada lidí. Tak se demokracie blíží v tomto smyslu oligarchii... Následkem toho ve všech politických stranách většina organizovaných jsou tak jako tak nuceni být jen pasivními diváky."[22]

            A občané ve své většině byli pasivními diváky rozpadu československého státu, přeměny ekonomické reformy v pouhý vlastnický převrat, opuštění původních cílů listopadu 1989, jak byly občanům slibovány. A parlament? Poslyšme, co o fungování nejvyšších zastupitelských sborů za první republiky říká dr. Beneš. "Parlamenty ztrácely pod vlivem vlády stran své původní fun­kce. Politické strany vše, co ve sněmovnách býti svobodně projednáno, dohadovaly nejen ve svém lůně, což je přirozené, ale často i mezi sebou navzájem, mimo sněmovnu, uplatňujíce přitom známé praktiky tzv. koaličnictví. Parlament přestal být celkem; i tato instituce se stávala jen konglomerátem několika uzavřených stranických pevných organismů, jež ne­rozhodovaly svobodně a demokraticky, volnou diskusí a podle všeobecných zájmů celku, nýbrž podle předběžných rozkazů stranických politických aparátů oligarchických." I to je přesná charakteristika parlamentu, jak jsme ho za minulé období zažívali při nejrůznějších jednáních, kdy se zákony přijímaly na základě nikoli věcného posouzení, ale vzájem­ných kšeftařských dohod jednotlivých stranických uskupení.

            Podobné jevy znala i demokracie první republiky. Beneš připomíná, že boj stran, jejich dohadování a vzájemné konce­se, "to vše dělo se vždy na útraty státu a veřejné mravnos­ti", výsledkem bylo "vzájemné se paralyzování a vetování v politickém rozhodování a ve vedení státu." Místo aby stra­ny zastupovaly a formulovaly dílčí zájmy a názory jednotli­vých skupin obyvatelstva, "vmyslily se v role neomylných a neústupných organismů, chtějících zastupovat celý stát a národ a stávaly se tak cílem samy o sobě... Všechny vlast­nosti a sklonnosti politických stran mají vlastně tendence protidemokratické. Nesnášenlivost, neomylnictví, fanatism, neobjektivnost, nevěcnost, nenávist, zaujatost, neupřímnost, stranické pokrytectví, macchiavelism, štvaní, lživá agitace, sklonnost k výlučnému ovládání všeho života, sklonnost k vytváření oligarchie ve straně, k despotismu a k diktátor­ství, to vše je svou podstatou naprosto nedemokratické."[23] A tak pod dohledem parlamentních sil ve většině evropských zemí byla Evropa dvakrát vmanipulována do války. Tento druh zpětné vazby se ukázal sám o sobě jako nedostatečný pro odv­rácení nedozírných ztrát lidských i materiálních.

            Edvardem Benešem hluboce otřásla zkušenost selhání de­mokratických společností mezi dvěma světovými válkami, a pro­to mezi prvními razil nutnost zásadní změny směrem k demok­racii socializující. Tuto změnu si představoval jako jednotu kontinuity a diskontinuity, protože moderní společnost "nep­řechází z jednoho stadia do druhého bez právních forem a in­stitucí přechodných, přijímá do značné míry právní kontinui­tu dřívějšího režimu a přivádí ji do režimu nového, bojuje o tuto kontinuitu a bojuje s ní, vytváří právní normy a ins­tituce přechodné, kompromisní, vyvážené a hledá tak cesty k povlovnému nenásilnému přechodu z jedné fáze společnosti do fáze nové." Nutnost jednoty kontinuity a diskontinuity nejsou schopni dnešní fanatici systémově čistých řešení pochopit, přestože s nimi tato země už s jinou ideologickou orientací udělala špatnou zkušenost. Benešem hájený princip vzájemného vyvážení protikladných principů, jejich absorpce a vzájemného zprostředkování je produktivní. Vysvětlil ho v knihách Světová krize, kontinuita práva a nové právo revo­luční (Praha 1946) a Demokracie dnes a zítra (upravené vyd. Praha 1945). Obě jsou svrchovaně užitečnou četbou i dnes.[24]

            Ve svých pamětech Šest let exilu a druhé světové války [25]se vyslovil pro odklon od předválečného stranictví a pro koncentraci politického spektra do levice, centra a konzer­vativní strany, pro sjednocení odborů. Na adresu předm­nichovského stranictví se vyslovil tvrdě: "Říkalo se tomu demokracie a byla to anarchie... Tomu všemu musí být v nové republice konec... po válce život stranický u nás dostane a musí dostat jiné formy a prodělat podstatné změny jak ve formách stranických samých, tak i v osobách." Beneš sám předmnichovské stranické útvary pokládal za překonané událostmi před válkou a po ní. Už v Nesnázích demokracie z roku 1924 ukazoval, že první světová válka znamenala "překročení cílů demokracie politické a rozšiřování jich v převraty hos­podářské a sociální." Naděje mnohých byly spojeny se sověts­kým experimentem, ale Beneš postřehl, že protidemokratické metody ničí ideologickou základnu komunistického hnutí, jak ukázal v rozhovorech s C. Mackenziem.[26] Stalo se... Ale přece: Beneš vidí v nezvládnuté internacionalizaci politických a ekonomických procesů příčiny krizí, selhání politické de­mokracie je spojeno s neschopností absorbovat sociálně kri­tické podněty. "Nutno sáhnout hlouběji k opatřením strukturálním, to jest kolektivizujícím a socializujícím."

            Řešení vidí v tom, že protikladné systémy se vzájemně obohatí o produktivní prvky. Předpokládá rovné uznání respektování všech vlastnických forem, poválečná doba si vyžádá vyšší podíl státního a veřejného sektoru. Nutností se stalo, aby "kapitalistická volná hra hospodářských sil ve výrobě a distribuci statků byla nahrazena vědeckým hospodářským plánováním, které je jednou z podstatných součástí každého socialistického systému." Nakonec by socia­lizující demokratická společnost mohla postupně dospět až k "budování beztřídní společnosti, kde výrobní prostředky a podnikatelský zisk by jednotlivcům nenáležely."

            Vývoj šel Benešem naznačeným směrem: v Japonsku se nap­říklad hodně mluví o cestě k postkapitalistické společnosti. Země sovětského bloku ovšem nedokázaly včas udělat koncese "systému poválečné, přebudované demokracie."

            V jakékoli demokracii vidí nebezpečí v partajnictví, kde "přímo jako mor nebo paralysa působí v politickém životě ješitnost a prestižnost vůdců, nedostatek sebekritiky, ego­centrism a velikášství." Jen proměna lidí i institucí pomůže proti tomu. Spatřuje-li Beneš v krizi demokracie předev­ším otázku mravní, nelze s ním souhlasit, stejně jako s jeho přeceňováním psychologických faktorů i vnějškových opatření, jako bylo omezení počtu politických stran. Ale jeho analýzy byrokratické hrozby demokracii jsou přesné.

            Pokud jde o naši stranu, ta se v minulosti stala majetkem i rukojmím vedení. Všechny neduhy popisované Benešem zažila ve vrchovaté míře. Proto se vracíme k myšlenkám našeho zakladatele Bohumíra Šmerala, který chtěl, aby byla ostrovem budoucího života, ostrovem pozitivních deviací, tím, co generuje nové hodnoty, nové ideje, nové cíle. Náš návrh obnovení praxe kulatých stolů a vypracování Charty národní dohody směřoval k překoná­ní roztříštěnosti, kterou prezident Beneš kritizoval. Svou stranu ale rozhodně nehodláme zbavit ostří kriticismu, vý­sostné možnosti být nejen zdrojem alternativ pro přítomnost, ale také jakousi laboratoří budoucnosti, kde je možné citli­vě reagovat na vzniklé problémy ve společnosti. Národní smíření není hradní mír.

            Edvard Beneš viděl daleko do budoucnosti i ve věci československé státnosti: vyzýval k promyšlené slovanské po­litice, k novým formám celoevropské bezpečnosti. Předvídal, že se opět bude kdosi snažit poštvat národy jeden proti druhému, rozdělit je a zdolat. Krutá zkušenost národů Jugoslá­vie a bývalého Sovětského svazu ukazuje, že se ani v nejmenším nemýlil. A pokud jde o poměr Čechů a Slováků, pro onu budoucí dobu nejistoty uvádí, že se nemají spoléhat na to, že nás někdo spasí a že naše rozbití nedovolí. "Bude-li se mu to hodit a zmůže-li to, pak to nedovolí. Bude-li to proň výhodnější anebo bude-li se mu to zdát, že je pro něho výhodnější jíti svou vlastní cestou, bude musit jíti svou vlastní cestou a nás ponechat našemu osudu. A pak se bude odehrávati v nových formách týž proces, jaký se odehrával v roce 1938 a 1939." Je škoda, že někteří tvůrci polistopa­dové československé politiky tyto myšlenky Benešovy nečetli, a tak vstoupili do doby po ukončení studené války s iluzemi, které svět politiky trestá. Trest ale vždy dopadá na občany, ne na protagonisty politické hry.

            Dnes se na české politické scéně objevují v četných stranách ti, kteří kladou ultimáta. Takový přístup by se vyms­til v případě hry o národní suverenitu. Úsilí o suvereni­tu ve smyslu práva opustit druhého, kdykoli by se to hodilo, povede podle Beneše k tomu, že by došlo "při první meziná­rodní větší krizi nezadržitelně opět k odloučení Slovenska od Čechů a k novému pokusu o zničení jednoho po druhém." Beneš v Úvahách o slovanství kladl před československé politi­ky povinnost připravit se i na nejhorší varianty, nevěřit v samospasitelnost jakéhokoli evropského systému.[27] Jdeme do doby krizí, křečí mezinárodního práva, a musíme spoléhat jen na své vlastní síly. Je třeba ale dbát toho, abychom si tyto síly sami z vlastní vi­ny nezmenšovali.

        Celoživotní zkušenost a dílo Edvarda Beneše je pro nás inspirací. I on po porážce svůj boj nevzdal. Jeho odkazu věrni zůstaneme!

 

 

           

.

 

comments powered by Disqus