Odkaz prezidenta Budovatele

Zítra si připomeneme 130. výročí narození druhého československého prezidenta dr. Edvarda Beneše (28. 5. 1884-3. 9. 1948), rodáka z Kožlan, které leží blízko mého rodného Rakovnicka, hned vedle Čisté, kam jsem chodil do školy.

Kulaté výročí je dobrým důvodem k úvahám nad jeho odkazem a k zamyšlení nad jeho texty. V roce 1992 Němci diskutovali o myšlence spolkového prezidenta von Weizsäckera, že strany kolonizují a podřizují si stát. Češi a Slováci to poznali na vlastní kůži-  politické strany jejich stát dokonce rozbily. Toto kolonizování státu stranami pokračuje v České republice dodnes. Edvard Beneš, který před mnoha desetiletími před podobnou expanzí politického stranictví varoval, dnes platí za obzv­láště nebezpečného levičáka. A to přesto, že máme zákon hlásající, že se dr. Edvard Beneš zasloužil o stát.  Dnešek jeho myšlenky opět vyzdvihuje do popředí bez ohledu na to, ke které části poli­tického spektra se hlásíme.

            Každoročně na konci května slavíme výročí narození velkého českého vlastence a spoluzakladatele našeho státu. Vzpomínáme na něj v době, kdy náš stát prochází krizí, kdy mnozí zpochybňují nejen myšlenky, ale dokonce i sám lidský profil prezi­denta Budovatele. Za nejodpornější projevy patologické pro­tibenešovské zášti lze označit projev Waltera Bechera na sudetoněmeckém «Dni vlasti» v Kronachu, který vyšel v Sudeten­deutsche Zeitung 8. listopadu 1991. Odsun je podle toho­to pána třeba označit za genocidu, od roku 1943 připravova­nou Benešem. Dnes máme k dispozici vydanou korespondenci Beneše s Wenzelem Jakschem, ze které jasně vyplývá, že Beneš se dohodnout snažil, ale nemohl. I Jaksch totiž trval na platnosti mnichovské dohody. Cožpak ji mohl nějaký český politik uznávat? [1]

Ale poslechněme si Waltera Bechera. "Stovky Lidic, míst hanby a hrobů, jež jsou te­prve nyní odkrývány a ukazovány, dosvědčují, že Beneš patří vedle Stalina a Hitlera k těm, kdo ve velkém odpovídají za vraždy v tomto století a že jeho státní dekrety vydané roku 1945 zpečetily provedení zločinů, jež vedle jednání s Židy, za které se musíme stydět, zasluhují jméno holocaustu." Jes­tliže se prý v naší zemi zemi po Benešovi nazývají veřejná prostranství, je to prý podle Bechera stejné, jako kdyby někdo umístil pamětní desku Hitlerovi v Dachau, Buchenwaldu nebo Natzweileru. Uvědomme si, že na Beneše útočil Hitler ve 30. letech stejně prudce jako Becher na začátku 90. let.  Dnes jsou tyto útoky stejně ostré, ať zní z úst Berndta Posselta nebo Barbary Stammové a jiných výtečníků.   Lidé v České re­publice by neměli ztrácet paměť: podle slov filosofa Fried­richa Nietzscheho je člověk budoucnosti ten, který má nej­delší paměť. A právě ti, kteří manipulují s budoucností lidí, musí nejdříve přemalovat minulost. Jistá Sidonie Dědinová například nazývá květen 1945, vzpomínám-li dobře, bolševicko-benešovským pučem.

            Beneš je symbolem české a československé státnos­ti, a právě proto na něj vždy útočili ti, kteří ji chtěli zpochybnit. Beneš byl předmětem napadání i jako demokrat a socialista.[2] A musím poctivě přiz­nat, že dlouholetý vztah úcty k osobnostem i dílu Masaryka a Beneše (minimálně od roku 1935, u jiných, jako třeba u Nejedlého, i dříve) byl v komunistické straně po roce 1948 vystřídán neomalenými a nekulturními invektivami i znevažováním. A přece tento muž poskytl české politice nejen ohromné výko­ny praktické, ale také množství myšlenek, které cítíme jako živé právě v této době, kdy jde o holé přežití toho, proč lidé chtěli změny v listo­padu a prosinci 1989.

            Československo vzniklo a obnovilo se na základě evrops­kého střetu a rozdělení. A doufejme dočasně podlehlo situa­ci, kdy mělo svou existenci zakládat na evropském sjednocování. Je ovšem dvojí integrace Evropy: zdola, postupnou demokratizací evropského prostoru se silným sociálním akcentem (jak chtěli Šmeral a Beneš), anebo shora, prostřednictvím diktátu byrokracie spjaté s mezinárodním kapitálem. Objek­tivní zájem českého a slovenského národa je, aby sjednocová­ní Evropy probíhalo zdola, za vtažení co nejširších vrstev do celoevropských demokratizačních procesů, překonávajících omezení tradiční politické kultury spjaté s manipulací a mo­cenským kalkulem. V této velmi složité době je podmínkou přežití našeho státu co největší sociální konsensus a co nejmenší tříštění národního kolektivu. Proto je dnes tak potřebná myšlenka národního smíření a jakési Charty národní dohody.

            Edvard Beneš se zabýval hrozbou rozbití národního tělesa na partikulární zájmy v podobně vypjaté době před vznikem I. světové války v knížkách Stranictví (Praha 1912) a Psychologie politického stranictví. Řešení viděl v socia­lismu spojujícím práva jedince s autoritou kolektivity. Beneš ukazuje, jak jsou ideje a zájmy spojeny a nedají se od sebe odlučovat. Kéž by si dnešní politikové v České republice do­kázali vzít z této teze poučení! Strany prohlašují, že je­jich cílem je celonárodní dobro, a přece každá z nich "v každé i méně významné otázce podporuje své straníky, opatřuje jim různé výhody na úkor jiných nestraníků, např. úřady, místa, pracuje pro uplatnění zájmů své skupiny a ne­ohlíží se, jak se na věc dívají ostatní občané, užívá všech možných prostředků, aby získala moci a vlivu ve státě a vyu­žila toho pak pro sebe. " Strany " jdou tudíž na prvém místě za ukojením svým zájmů stranických." Jako by měl před očima naše parlamenty, naši vládu, naše zastupitelstva, vedení jednotlivých stran, cynickou hru s veřejným zájmem a s nadě­jemi voličů.

            Stranictví vnímal Beneš po celý svůj život velice kriticky, podle jeho soudu "duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení. Vše oceňuje se ze zorného úhlu stranictví...Stranictví tak nenechává nikomu a v ničem svo­bodu..." Nadvláda stranických zájmů pak znamená "přímé roz­sévání demoralizace a sesurovění nejširších vrstev a veřej­ných mravů vůbec." Stává se, že "štvavá a lživá agitace způsobuje, že lidem, širokým vrstvám, se jeví pojednou všecka veřejná práce, všecky snahy, všecky ideály jako předstírané, vymyšlené, pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, ctnost i čest... Nastává tím největší rozdrobenost celého ná­rodního tělesa... a stráví úžasně mnoho energie společenské."

            Na druhé straně se ale společnost nemůže obejít bez kontrolní, řídící a spravující funkce stran, které vytváření zpětnou vazbu a brání společenskému výbuchu. Revolucí sice lid uplatní svou suverenitu, ale Beneš byl toho názoru, že "revoluce je pro společnost příliš nákladné opatření." Zpětnovazební působení stran může společenskou explozi učinit zbytečnou. Toto bylo napsáno roku 1914, krátce před světovou válkou a sérií revolucí! A Beneš už tehdy znal příčinu selhání zastupitelské demokracie. "Ve všech stranách malá část organizovaných rozhoduje nejen o činnosti strany a tedy o osudu stranníků (sic!, dobový pravopis – M.R.),  ale nepřímo rozhoduje v politice i o té ohromné řadě nestranníků vůbec, takže nositelem demokracie je konec konců vždy poměrně malá řada lidí. Tak se demokracie blíží v tomto smyslu oligarchii... Následkem toho ve všech politických stranách většina organizovaných jsou tak jako tak nuceni být jen pasivními diváky."[3]

            A občané ve své většině byli pasivními diváky rozpadu československého státu, přeměny ekonomické reformy v pouhý vlastnický převrat, opuštění původních cílů listopadu 1989, jak byly občanům slibovány. A parlament? Poslyšme, co o fungování nejvyšších zastupitelských sborů za první republiky říká dr. Beneš. "Parlamenty ztrácely pod vlivem vlády stran své původní fun­kce. Politické strany vše, co ve sněmovnách býti svobodně projednáno, dohadovaly nejen ve svém lůně, což je přirozené, ale často i mezi sebou navzájem, mimo sněmovnu, uplatňujíce přitom známé praktiky tzv. koaličnictví. Parlament přestal být celkem; i tato instituce se stávala jen konglomerátem několika uzavřených stranických pevných organismů, jež ne­rozhodovaly svobodně a demokraticky, volnou diskusí a podle všeobecných zájmů celku, nýbrž podle předběžných rozkazů stranických politických aparátů oligarchických." I to je přesná charakteristika parlamentu, jak jsme ho za minulé období zažívali při nejrůznějších jednáních, kdy se zákony přijímaly na základě nikoli věcného posouzení, ale vzájem­ných kšeftařských dohod jednotlivých stranických uskupení.

            Podobné jevy znala i demokracie první republiky. Beneš připomíná, že boj stran, jejich dohadování a vzájemné konce­se, "to vše dělo se vždy na útraty státu a veřejné mravnos­ti", výsledkem bylo "vzájemné se paralyzování a vetování v politickém rozhodování a ve vedení státu." Místo aby stra­ny zastupovaly a formulovaly dílčí zájmy a názory jednotli­vých skupin obyvatelstva, "vmyslily se v role neomylných a neústupných organismů, chtějících zastupovat celý stát a národ a stávaly se tak cílem samy o sobě... Všechny vlast­nosti a sklonnosti politických stran mají vlastně tendence protidemokratické. Nesnášenlivost, neomylnictví, fanatism, neobjektivnost, nevěcnost, nenávist, zaujatost, neupřímnost, stranické pokrytectví, macchiavelism, štvaní, lživá agitace, sklonnost k výlučnému ovládání všeho života, sklonnost k vytváření oligarchie ve straně, k despotismu a k diktátor­ství, to vše je svou podstatou naprosto nedemokratické."[4] A tak pod dohledem parlamentních sil ve většině evropských zemí byla Evropa dvakrát vmanipulována do války. Tento druh zpětné vazby se ukázal sám o sobě jako nedostatečný pro odv­rácení nedozírných ztrát lidských i materiálních.

            Edvardem Benešem hluboce otřásla zkušenost selhání de­mokratických společností mezi dvěma světovými válkami, a pro­to mezi prvními razil nutnost zásadní změny směrem k demok­racii socializující. Tuto změnu si představoval jako jednotu kontinuity a diskontinuity, protože moderní společnost "nep­řechází z jednoho stadia do druhého bez právních forem a in­stitucí přechodných, přijímá do značné míry právní kontinui­tu dřívějšího režimu a přivádí ji do režimu nového, bojuje o tuto kontinuitu a bojuje s ní, vytváří právní normy a ins­tituce přechodné, kompromisní, vyvážené a hledá tak cesty k povlovnému nenásilnému přechodu z jedné fáze společnosti do fáze nové." Nutnost jednoty kontinuity a diskontinuity nejsou schopni dnešní fanatici systémově čistých řešení pochopit, přestože s nimi tato země už s jinou ideologickou orientací udělala špatnou zkušenost. Benešem hájený princip vzájemného vyvážení protikladných principů, jejich absorpce a vzájemného zprostředkování je produktivní. Vysvětlil ho v knihách Světová krize, kontinuita práva a nové právo revo­luční (Praha 1946) a Demokracie dnes a zítra (upravené vyd. Praha 1945). Obě jsou svrchovaně užitečnou četbou i dnes.[5]

            Ve svých pamětech Šest let exilu a druhé světové války [6]se vyslovil pro odklon od předválečného stranictví a pro koncentraci politického spektra do levice, centra a konzer­vativní strany, pro sjednocení odborů. Na adresu předm­nichovského stranictví se vyslovil tvrdě: "Říkalo se tomu demokracie a byla to anarchie... Tomu všemu musí být v nové republice konec... po válce život stranický u nás dostane a musí dostat jiné formy a prodělat podstatné změny jak ve formách stranických samých, tak i v osobách." Beneš sám předmnichovské stranické útvary pokládal za překonané událostmi před válkou a po ní. Už v Nesnázích demokracie z roku 1924 ukazoval, že první světová válka znamenala "překročení cílů demokracie politické a rozšiřování jich v převraty hos­podářské a sociální." Naděje mnohých byly spojeny se sověts­kým experimentem, ale Beneš postřehl, že protidemokratické metody ničí ideologickou základnu komunistického hnutí, jak ukázal v rozhovorech s C. Mackenziem.[7] Stalo se... Ale přece: Beneš vidí v nezvládnuté internacionalizaci politických a ekonomických procesů příčiny krizí, selhání politické de­mokracie je spojeno s neschopností absorbovat sociálně kri­tické podněty. "Nutno sáhnout hlouběji k opatřením strukturálním, to jest kolektivizujícím a socializujícím."

            Řešení vidí v tom, že protikladné systémy se vzájemně obohatí o produktivní prvky. Předpokládá rovné uznání respektování všech vlastnických forem, poválečná doba si vyžádá vyšší podíl státního a veřejného sektoru. Nutností se stalo, aby "kapitalistická volná hra hospodářských sil ve výrobě a distribuci statků byla nahrazena vědeckým hospodářským plánováním, které je jednou z podstatných součástí každého socialistického systému." Nakonec by socia­lizující demokratická společnost mohla postupně dospět až k "budování beztřídní společnosti, kde výrobní prostředky a podnikatelský zisk by jednotlivcům nenáležely."

            Vývoj šel Benešem naznačeným směrem: v Japonsku se nap­říklad hodně mluví o cestě k postkapitalistické společnosti. Země sovětského bloku ovšem nedokázaly včas udělat koncese "systému poválečné, přebudované demokracie."

            V jakékoli demokracii vidí nebezpečí v partajnictví, kde "přímo jako mor nebo paralysa působí v politickém životě ješitnost a prestižnost vůdců, nedostatek sebekritiky, ego­centrism a velikášství." Jen proměna lidí i institucí pomůže proti tomu. Spatřuje-li Beneš v krizi demokracie předev­ším otázku mravní, nelze s ním souhlasit, stejně jako s jeho přeceňováním psychologických faktorů i vnějškových opatření, jako bylo omezení počtu politických stran. Ale jeho analýzy byrokratické hrozby demokracii jsou přesné.

            Pokud jde o naši stranu, ta se v minulosti stala majetkem i rukojmím vedení. Všechny neduhy popisované Benešem zažila ve vrchovaté míře. Proto se vracíme k myšlenkám našeho zakladatele Bohumíra Šmerala, který chtěl, aby byla ostrovem budoucího života, ostrovem pozitivních deviací, tím, co generuje nové hodnoty, nové ideje, nové cíle. Náš návrh obnovení praxe kulatých stolů a vypracování Charty národní dohody směřoval k překoná­ní roztříštěnosti, kterou prezident Beneš kritizoval. Svou stranu ale rozhodně nehodláme zbavit ostří kriticismu, vý­sostné možnosti být nejen zdrojem alternativ pro přítomnost, ale také jakousi laboratoří budoucnosti, kde je možné citli­vě reagovat na vzniklé problémy ve společnosti. Národní smíření není hradní mír.

            Edvard Beneš viděl daleko do budoucnosti i ve věci československé státnosti: vyzýval k promyšlené slovanské po­litice, k novým formám celoevropské bezpečnosti. Předvídal, že se opět bude kdosi snažit poštvat národy jeden proti druhému, rozdělit je a zdolat. Krutá zkušenost národů Jugoslá­vie a bývalého Sovětského svazu ukazuje, že se ani v nejmenším nemýlil. A pokud jde o poměr Čechů a Slováků, pro onu budoucí dobu nejistoty uvádí, že se nemají spoléhat na to, že nás někdo spasí a že naše rozbití nedovolí. "Bude-li se mu to hodit a zmůže-li to, pak to nedovolí. Bude-li to proň výhodnější anebo bude-li se mu to zdát, že je pro něho výhodnější jíti svou vlastní cestou, bude musit jíti svou vlastní cestou a nás ponechat našemu osudu. A pak se bude odehrávati v nových formách týž proces, jaký se odehrával v roce 1938 a 1939." Je škoda, že někteří tvůrci polistopa­dové československé politiky tyto myšlenky Benešovy nečetli, a tak vstoupili do doby po ukončení studené války s iluzemi, které svět politiky trestá. Trest ale vždy dopadá na občany, ne na protagonisty politické hry.

            Dnes se na české politické scéně objevují v četných stranách ti, kteří kladou ultimáta. Takový přístup by se vyms­til v případě hry o národní suverenitu. Úsilí o suvereni­tu ve smyslu práva opustit druhého, kdykoli by se to hodilo, povede podle Beneše k tomu, že by došlo "při první meziná­rodní větší krizi nezadržitelně opět k odloučení Slovenska od Čechů a k novému pokusu o zničení jednoho po druhém." Beneš v Úvahách o slovanství kladl před československé politi­ky povinnost připravit se i na nejhorší varianty, nevěřit v samospasitelnost jakéhokoli evropského systému.[8] Jdeme do doby krizí, křečí mezinárodního práva, a musíme spoléhat jen na své vlastní síly. Je třeba ale dbát toho, abychom si tyto síly sami z vlastní vi­ny nezmenšovali.

Celoživotní zkušenost a dílo Edvarda Beneše je pro nás inspirací. I on po porážce svůj boj nevzdal. Jeho odkazu věrni zůstaneme!

 

Článek je součástí studie DAR, KTERÝ SI DAL NÁROD SÁM SOBĚ, který najdete na www.ransdorfmiloslav.com

comments powered by Disqus