Šverma měl odvahu jít i proti proudu

Jan Šverma zahynul 10.11. před 70 lety, jako jediný poslanec předmnichovského parlamentu, v boji za svobodné Československo. Po převratu není hoden toho, aby se po něm jmenovala stanice metra, ulice, aby byl po něm pojmenován most, třebaže tento akt nechápal ani americký prezident Bill Clinton. Není dokonce hoden ani toho, aby v jeho rodném Mnichově Hradišti nesla jeho jméno škola, ačkoliv Švermova rodina jejímu vzniku výrazně pomohla.

Když v roce 2001 probíhaly akce k stému výročí Švermova narození, dostal jsem otázku, jaký byl Šverma vlastně člověk. A já odpovídal, že – kdybychom ho chtěli charakterizovat jen jednou větou – Šverma byl krásný člověk. Nejenom v tom smyslu fyzickém, ale i morálním, duchovním, prostě člověk, jakých se rodí opravdu velmi málo.

V naší odborné literatuře nechybí souhrnné studie věnované životu a dílu Jana Švermy. Mám tedy možnost se soustředit na dva okruhy, po mém soudu klíčové: na politické myšlení Jana Švermy a na jeho přístup k české otázce. To jsou dvě věci, které opravdu stojí za to, aniž bych chtěl podceňovat Švermovou činnost organizátorskou a publicistickou.

Jeho studie o české otázce se objevily v osudném roce 1933. Byly zahájeny přednáškovým pořadem 30. ledna 1933, kdy se odehrál v paláci Lucerny památný večer. Mluvili tu mimo jiné Zdeněk Nejedlý a Jaroslav Dolanský, ale také další řečníci. Jan Šverma se rozhodl promluvit na téma Karel Marx a český národ. Snažil se Marxe – pokud je to tak možno říci – ospravedlnit, protože Karel Marx měl mezi českými intelektuály té doby, mezi novinářskou a kulturní veřejností v naší zemi, nezaslouženou pověst čechožrouta a slovanožrouta, která se i dnes u některých pomatenců vrací.

Bylo velice důležité, že lidé Švermova typu se zabývali právě českou otázkou a jejím vztahem k Marxovi. V počátcích Komunistické strany Československa se v některých článcích objevil vysloveně negativistický vztah k národní tradici, negativistický vztah k husitství a k národnímu obrození.

Já to v žádném případě nevztahuji na Bohumíra Šmerala, který prokazatelně smýšlel jinak. Jsem přesvědčen, že jeho koncept komunistické strany se i dlouhodobě ukázal jako nosný. Chápal totiž komunistickou stranu jako jakýsi ostrov nového uvnitř starých poměrů, ostrov, který je potřeba stále rozšiřovat. A všichni, kteří hledají alternativy vůči panujícímu pořádku, tak jsou svým způsobem spojenci komunistické strany.

To mohlo také i pomáhat budovat mosty mezi tehdejší kulturní levicií, mezi avantgardou a komunistickou stranou. Zároveň je ovšem třeba říci, že Šmeral nepodléhal žádnému lacinému optimismu. Už ve svém projevu při založení marxistické levice prohlásil, že přijdou také porážky, přijdou krize, přijde zoufalství velké masy členů, kteří budou stranu opouštět. Přesně v duchu toho, jak Vladimír Iljič Lenin charakterizoval revoluci – nikoli jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces zásadní kvalitativní přeměny, v němž jsou vzestupy i pády, dramtická vítězství a neméně dramatické propady a porážky. Lenin spatřoval v revoluci dlouhodobý proces, který vyžaduje, dá se říci, neztrácet ze zřetele historickou perspektivu. Podle Lenina nelze chvilkovému úspěchu obětovat právě tuto perspektivu, ale zároveň komunistická politika nesmí tuto perspektivu oddělovat od každodenních zápasů.

Šmeralovi mnozí vyčítali váhání, pomalý postup a třeba i kompromisnictví. Mistři levé fráze typu Jílka měli důvěru Moskvy. Šmeral se odvážil při budování strany Moskvě vzdorovat. Bylo by snadné založit sektu. Vysloužil by si pochvalu, ale on věděl, a to je důležitá věc také pro osudy komunistické strany v naší zemi, že ona kritická energie mas se soustřeďuje v určitých klíčových situacích v určitém historickém zlomu. A jestliže politik mine tento zlom, jestliže se míjí akce tohoto politického subjektu, ona kritická energie nashromážděná v masách, pak takové strany mohou skončit opravdu jako sekty. To se bohužel v řadě zemí také stalo, že komunistické strany vznikly jako sekty a také jimi zůstaly. V naší společnosti tomu tak nebylo, neboť onen zakladatelský vklad byl velice dobrý.

Ukázalo se záhy, že mistři levé fráze neumějí budovat silnou, masovou, akceschopnou komunistickou stranu. Přineslo to ztráty, o kterých velmi barvitě a přesvědčivě mluví Antonín Zápotocký, když se ujal funkce, kterou předtím zastával Jílek.

Přišla doba, kdy v čele strany stáli lidé, kteří zdánlivě neměli spolu nic společného svou osobnostní charakteristikou, svým založením, ale přesto velmi dobře spolupracovali. Ty muže známe z dějin strany jako velmi výrazné zakladatelské osobnosti: Šmeral, Kreibich, Zápotocký.

V roce 1924 ovšem opět přišel zásah zvenčí, přece se však jejich dílo osvědčilo ještě ve volbách roku 1925. Strana opět zažila různé krize právě tváří v tvář tomuto ohromnému úspěchu, když se stala druhou nejsilnější stranou v zemi. Důvěru totiž opět dostali mistři levé fráze, kteří měli důvěru Moskvy. Výsledek byl ten, že v roce 1928, v době, kdy kapitalismus byl dočasně stabilizován, stranou pořádaný „rudý den“ skončil naprostým fiaskem.

Ukázalo se, že politická práce, vyžaduje skutečné strategické myšlení, že je velice náročným podnikem a to zejména v dlouhodobém pohledu. Že to nemůže být jenom sled nějakých nahodilých kampaní. Že skutečně úspěšná politická práce vyžaduje systém, tah na branku, jasný a promyšlený strategický koncept.

Poznání této potřeby byl důvod pro to, že se ve straně konstituovala skupina mladých politiků, kteří s uvedeným stavem nebyli spokojeni. Jan Šverma byl jeden z nich. Od počátku přinášel hnutí obrovské oběti. Jedna z nich byla v tom, že mu pro soustředění na žurnalistickou práci představitelé strany uložili, aby okamžitě nastoupil na post novináře, a tak, ačkoli byl vynikající student, studium práv nedokončil.

Těžko si dnes umíme představit takové nároky, kladené na politického pracovníka. Nicméně taková byla doba mezi válkami. Takoví byli tito mladí komunisté, kteří nakonec nasazovali, když to bylo zapotřebí, to nejdražší, co člověk může mít, to znamená i své životy.

V únoru roku 1929 nastala úplně nová situace. Dlouhodobá, trpělivá, cílevědomá přesvědčovací práce právě této mladé skupiny slavila svůj úspěch. 18.-23. února 1929 přišli ti, kteří byli pohrdlivě nazýváni karlínskými kluky, do vedení komunistické strany. V lecčems ještě neměli dostatek trpělivosti, dostatek politického umění. Dělali i strašné chyby. Gottwald například ve svém projevu velmi ostře napadl šmeralismus jako jedno z hlavních zel. Byli i takoví, kteří dokonce chtěli z vedení strany odstranit Antonína Zápotockého. Nicméně Gottwald nakonec pochopil, že vedení strany nemůže být jednobarevné, že musí slaďovat různé zájmy, že to musí být orchestr, ve kterém jsou slyšet různé tóny, ale dohromady to musí ladit.

Ta série nedorozumění, zklamání a hořkosti vyvrcholila v postupný pokles členů strany. Uvádělo se, že v roce 1921 jich bylo 400 000, v době „rudého dne“ údajně 150 000, před 5. sjezdem KSČ poklesl počet členů na méně než polovinu tohoto stavu a po 5. Sjezdu zůstalo pouze 17 000 členů strany. Členská základna se pak velmi pomalu zdvihala, i když pomohly Rudé odbory, pomohl osobně Antonín Zápotocký a na dálku podpořil nové vedení i Bohumír Šmeral. Postupně se pařilo překlenout to nerozumění, které bylo mezi starší generací předáků strany a „karlínskými kluky“.

To, že oběma skupinám šlo o věc, dokazoval fakt, že v roce 1932 bylo údajně už zase 40 000 členů strany. Strana si zachovala vliv, strukturu i akceschopnost a ani volby v roce 1929 nedopadly tak katastrofálně, jak mnozí očekávali. Došlo sice ke značným ztrátám, ale 10, 2 procenta hlasů dávalo straně místo v elitním klubu silnějších stran.

Na KSČ byly tehdy zvenku, ze strany Kominterny, kladeny neúměrné nároky neodpovídající domácí skutečnosti. Dá se dokumentovat, že jak Gottwald, tak i Šverma viděli situaci mnohem lépe než ústředí v Moskvě. Ale hesla „třída proti třídě“ v době, když bylo potřeba sjednocovat síly dělnické třídy a získávat spojence v zápase za větší míru sociálních a politických práv v době krize, byla neštěstím. Stejně jako známá teze o sociálfašismu.

Můžeme říci, že na příkladu Německa se ukázalo, jak bylo toto sektářství kontraproduktivní. I u nás zaznívaly hlasy, například v jednom článku Kurta Konrada, že se tak boj o jednotnou lidivou frontu nedělá. Komunistická strana Německa se do značné míry stala obětí těchto – podle mého názoru – silně jednostranných pohledů. V poslední chvíli se KSN pokusila vzapamatovat a nabídla sociální demokracii pomocnou ruku, vyzvala ji ke společnému postupu, ale míra vzájemných předsudků, zrozených selháním a zradou sociálně demokratických vůdců v roce 1919, už byla veliká. A právě roztříštění dělnické třídy a levice pomohlo k nástupu Hitlera.

Tyto zkušenosti z německého sousedství byly v Československu velmi citlivě vnímány. Potenciál daný spoluprací zdola byl pak otestován v roce 1932 v mostecké stávce. To byl největší sociální konflikt na kontinentu v té době a skutečný test toho, co je možné na základě spolupráce zdola.

KSČ se tehdy snažila slaďovat zájmy jednotlivých skupin horníků a dalších pracujících. Vytvořila skutečně účinnou solidární akci, v níž se osvědčila i generační součinnost lidí jako Šverma a Zápotocký. Oba tehdy vydali o této zkušenosti velmi pěknou knížku Hornická stávka , v níž porovnávali boj mosteckých a ostravských horníků.

A dostáváme se k osudnému roku 1933. V Německu vítězí hnědý mor nacismu a Šverma si klade otázku, jak je to možné, že jeden velký kulturní národ je zachvácen něčím tak šíleným, co popírá ty nejlepší tradice německé kultury. Tradice země, odkud vzešlo Marxovo filosofické a ekonomické dílo. A jestliže se Šverma zamýšlí nad českou otázkou, snaží se dokumentovat, že velké dílo sociální emancipace a úkoly národní emancipace od sebe nelze oddělovat.

Víme, že v 19. století byli i takoví lidé, kteří kladli proti sobě hesla svobody a hesla národnosti. Ale už Karel Havlíček Borovský říkal, že národnost a svoboda patří k sobě. Také dělnické hnutí u nás navazovalo na pohyb zdola spjatý s emancipací národa, na tradice národního obrození. Bedřich Engels cítil i lehce husitský ráz, husitské reminiscence, které se tehdy v socialistickém hnutí projevovaly. A dokumentoval to i Josef Boleslav Pecka ve svém článku v době Pařížské komuny, který vyšel 1. dubna 1871 v časopise Dělník, kde husitství vřadil do celého řetězu evropských revolucí. Ten mu prozatímně vrcholil právě Pařížskou komunou. Tyto tradice v době počátků dělnického hnutí žily.

V komunistické straně, v našem hnutí, však byl – jak už jsem naznačil – na začátku dvacátých let minulého století značně negativistický vztah k národním tradicím a je velkou zásluhou Zdeňka Nejedlého, že se to změnilo. Dokázal vřadit zápas husitství, české reformace a národního obrození do současných sociálních zápasů. Říkám však zcela otevřeně, že Nejedlý v pravém slova smyslu marxistou nikdy nebyl. Domýšlel odkaz národního obrození, navazoval na jakési pozdně romantické vidění světa, ale když mluvil o české otázce a o husitství jako lidové revoluci, slovo lid existovalo pro něho právě v tom romantickém kontextu. Chápal je jako určitý nerozlišený celek.

To nové, s čím přišel Jan Šverma ve svých studiích v roce 1933 - počínaje vystoupením v Lucerně, přes práci o české otázce ve světle marxismu až po studii o roce 1848 – je to, že spojoval národ s třídami a třídy opět s ekonomickými poměry.

Toto vidění české otázky bylo u nás něčím novým. To by nemělo být zastíráno a nemělo by to být znevažováno, i když z pozice řemeslných historiků by mohly být některé teze ironizovány. Ale v daném historickém a společenském kontextu byl Švermův přístup zásadní novinkou.

U nás se marxistické vidění národních dějin rodilo velice těžce. Nějteří k tomu docházeli přes Gollovu školu. Mimochodem v roce 1900, když Jaroslav Goll (1846-1929) napsal recenzi Masarykovy Otázky sociální, byl velice kritický k autorovi a vyslovil se, že u Marxe se lze naučit opravdu skutečnému, poctivému historismu. Nelíbil se mu způsob, jak byl Marx Masarykem napadán a kritizován a vyvracen. Musíme vzít ovšem na druhé straně v úvahu to, že Masarykova práce byla jedna z prvních, která seznamovaal s celým korpusem Marxových a Engelsových děl, které zase v té době tak přístupné u nás nebyly, jako jsou dnes.

A tak v roce 1933 přichází Šverma s tímto velice důležitým vkladem (do naší národní historiografie). Šverma se zamýšlel také nad tím, jak sblížit národní a sociální emancipaci, jak postoupit vpřed v obou oblastech a promýšlel otázky hegemonie dělnické třídy. Vycházel z toho, že to nemůže být jenom hegemonie politická, založená na početnosti, ale musí mít i svou kulturní a psychologickou komponentu.

Jan Šverma dokázal překonat i sociologický determinismus v pohledu na společnost, který se tehdy běžně objevoval. V té době mu podléhal i Bedřich Václavek. Stejně cizí mu byl i ekonomický determinismus, který byl tak častý u těch, kteří se hlásili k marxismu. To by nemělo být přehlédnuto.

Když porovnávám Švermovu koncepci české otázky třeba s pohledem Zdeňka Nejedlého, jemuž nelze upřít jeho ohromné zásluhy, je třeba říci, že Šverma je o krok dál, protože v jeho pojetí není dělnická třída jakýmsi jednotným substrátem, který nahrazuje u některých autorů obrozeneckou vizi národa, ale vede své zápasy v konkrétním historickém kontextu a podle tohoto kontextu je také strukturována.

Debata o české otázce byla velice důležitá i pro promýšlení postupu strany v dalším období. V roce 1934 probíhaly různé diskuse na komunistické levici, ať už estetické (o socialistickém realismu), diskuse, které měly ekonomický ráz, nebo diskuse historické, týkající se husitství. Tehdy bylo výročí bitvy u Lipan, na které se reagovala ve veřejnosti i v historické obci velmi silně. A je třeba také vidět, že v roce 1933 vydal Josef Pekař poslední díl své práce o Janu Žižkovi, v níž se pokusil o revizi pojetí českých dějin, jak je razil František Palacký a jeho následovníci.

Celý ten komplex otázek měl jedno společné – jak se má profilovat česká společnost a česká kultura tváří v tvář ohrožení základních hodnot české tradice tím, co se stalo v sousedním Německu, i sociálním rozvratem, který způsobila krize. Ruch velkého bilancování byl také důležitý i pro politickou strategii komunistické strany.

Jedním z podstatných rysů stalinismu projevujícím se v tehdejší politické strategii hnutí, který intervenoval bohužel až příliš často i do vývoje v Komunistické internacionále, bylo míchání a zaměňování teorie, taktiky a strategie. Teorie častokrát fungovala jako služka taktických kroků, strategický koncept se zaměňoval s jednotlivými taktickými kroky.

To se bohužel velmi často objevovalo počátkem třicátých let. Začátkem roku 1934, když došlo k presidentské volbě, komunistická strana přišla s heslem Ne Masaryk, ale Lenin. Gottwald opakovaně vystoupil během třicátých let – ne ze své iniciativy, ale proto, že byl věrný instrukcím Kominterny – s tezí, že nástrojem fašizace republiky je Hrad. A kampaň z roku 1934 měla tento kontext. KSČ se bohužel dostala do izolace, byla na pomezí ilegality, v pololegálním postavení. Čtyři komunističtí poslanci byli vystaveni soudnímu stíhání a zbaveni imunity – Krosnář, Štětka, Gottwald a Kopecký. Krosnář a Štětka byli skutečně stíháni a Gottwald s Kopeckým odjeli do SSSR.

A v této těžké situaci přebírá řízení strany Jan Šverma. Rudolf Slánský odpovídá za kádrovou práci. Nejbližším spolupracovníkem Švermy se stává při překlenutí těžké krize Antonín Zápotocký. Šverma, který od roku 1929 pracoval v odborech, po pěti letech – na konci roku 1934 – předává tuto práci, jež mu hodně dala, Zápotockému, člověku, který pro ni měl velký cit daný ostatně i celkovým rodinným zázemím.

Šverma v této době vypracovává nový koncept politiky strany. Ten byl opřen o dvojí zkušenost z počátku roku 1934. V únoru došlo k velkým politickým střetům v Rakousku a ve Francii. Zatímco ve Francii byla vytvořena lidová fronta a podařilo se úspěšně dosáhnout akční spolupráce levice, v Rakousku byl potřen Schutzbund a dostavila se porážka spojenectví komunistů a sociálních demokratů. Spousta těch schutbündlerů našla nakonec útočiště u nás, v Československu. Zároveň se v roce 1934 objevily pokusy o ustavení lidových front jinde, příkladem je třeba Španělsko.

To byla velice důležitá zkušenost a Jan Šverma postupně mění postoje velké části vedení strany. V listopadu 1934 na 10. plénu ÚV KSČ přichází s novým pojetím a přístupem. Bylo pro něho typické, že rozlišoval mezi teorií, strategií a taktikou. To bylo velice důležitou a toto rozlišení je klíčové uznávat i dnes.

K tomuto přístupu se probíjela postupně i Kominterna. Šverma dostával od Gottwalda informace o tom, co se děje v Moskvě, že dochází k těmto posunům. To mu bylo posilou. Skutečně, Georgi Dimitrov s nemalým nasazením sil a s velkými těžkostmi prosazoval změnu kursu Kominterny. A to se také podařilo.

V roce 1935 – 27. května - byl Jan Šverma zvolen do parlamentu a 19. června pronesl v Národním shromáždění svůj první projev, v němž vysvětlil nový přístup. A znovu nabídl, tak, jak to udělalo vedení strany už v roce 1934, všem – nejenom socialistickým stranám, ale všem poctivým demokratům – spolupráci při obraně republiky. Vycházel z toho, že v demokratických poměrech, v podmínkách buržoasní demokracie, dělníci mohou formulovat své požadavky, organizovat se, vést řádnou formou svůj zápas. Jinak řečeno, buržoasní demokracie není totožná s fašistickou organizací státu, i když mnozí sektáři právě toto ve třicátých letech tvrdili.

Byl to odvážný krok, krok, který měli mnozí Švermovi za zlé, ale právě tento postup odpovídá jeho poctivosti. Když Jan Šverma dospěl k přesvědčení, že se s určitým řešením může ztotožnit, šel za ním s celým nasazením. Parlamentních řečí nepřednesl mnoho. Ale vždy to byl významný čin. Šverma byl ve svém projevu střídmý. Byl toho názoru, že jazyk je přostředkem sdělování myšlenek a nikoli jen přesunem konvenčních frází. Ak dnešním politikům, kde jazyk je zastíráním prázdnoty nebo nástrojem potlačování myšlenek, by měl bytostný odpor.

Je třeba si uvědomit, jaké oběti přinášela jeho rodina. Do roku 1935, než měl Šverma poprvé možnost konsolidovat svou domácnost, pětkrát ji likvidoval, pětkrát měnil místo pobytu. Strana tehdy svým lidem ukládala opravdu velké povinnosti, velké závazky.

Jako poslanec pronesl vícero řečí, celkem osm. V lednu 1936 mu navíc přibyla práce s tiskem. Při četbě tehdejších novin a časopisů si vždy povzdechnu, jak bychom potřebovali dnes lidi jeho typu, nebo typu Kurta Konrada, kteří by určovali profil našeho tisku!

Zároveň byl Jan Šverma velice činný i na mezinárodním poli. Na VII. kongresu Kominterny byl zvolen kandidátem exekutivy, v roce 1937 vedl delegaci komunistických poslanců do Španělska. Jako poslanec i jako šéf redakce Rudého práva dělal všechno, co mohl, pro obranu republiky.

Samozřejmě, dobový kontext není dnes lidem příliš znám. Stejně jako když posuzujeme to, jak Marx a Engels hodnotili český národ v roce 1848. Kdo nezná kontext, mohl by si pomyslet, že oba tito vousatí pánové byli – jak už jsem uvedl – čechožrouty a slovanožrouty. Oni totiž měli jediné informace z časopisu, který vydával poněmčelý pražský rodák Ignác Kuranda. Samozřejmě tím byli uváděni mnohokrát v omyl. Nicméně právě určitý omyl přivedl Marxe k vřelým sympatiím pro pražské povstání roku 1848, kdy odsoudil řádění rakouské soldatesky.

Mluvíme-li ale o politice, o politickém myšlení i praxi, Švermu málokdy zklamala jeho intuice. Měl úžasný cit pro kontext, pro situaci, pro detaily, které charakterizují celek.

Po Mnichovu zasedlo plénum ústředního výboru Komunistické strany Československa naposledy 4. října 1938. Šverma se ho zúčastnil, stejně jako i zasedání prvního ilegálního vedení. Strana byla následně rozpuštěna a Jan Šverma byl donucen odejít do Moskvy.

A zase pár charakteristických detailů. Koncem roku 1940 SSSR uznal Protektorát Čechy a Morava a československý velvyslanec Zdeněk Fierlinger musel ukončil svou misi. V té době se v Moskvě uskutečnilo shromáždění v souvislosti se smrtí dr. Bohumíra Šmerala. Bylo to 8. května 1941. Klement Gottwald na tomto setkání přísahal soudruhu Šmeralovi, že komunisté neustanou ve svém boji do té doby, dokud z Hradčan nezmizí ten špinavý hakenkreuzlerský hadr. Příznačné bylo, že sovětský tisk o této události neinformoval.

Komunistům se v té době velikého zmatení po sovětsko-německém paktu žilo těžko. Moskevské vedení však neustalo ve svém směřování k osvobození českého a slovenského národa.

V nejtěžší době, v roce 1941, kdy se fašistické hordy blížily Moskvě, zůstal v ní Šverma jako jediný člen vedení KSČ. Byl pověřen Georgi Dimitrovem, aby pracoval v nejužším vedení exekutivy Kominterny. Nově se uchopil kontextu slovanské otázky, aktivně vystupoval na prvním i druhém zasedání Všeslovanského výboru. Pracoval jako komentátor českého vysílání moskevského rozhlasu a v redakci časopisu Československé listy.

I jeho zásluhou byla vypracována koncepce rozvoje národní a demokratické revoluce. Na této práci se spojují myšlenky obou generací, jak dr. Bohumíra Šmerala, tak i generace, kterou reprezentoval Jan Šverma.

Šverma pochopil veliký světový konflikt jako dobu, ze které vzejde vlna sociálních revolucí. To nebyla zdaleka samozřejmá věc. Také mnozí z Petičního výboru Věrni zůstaneme chápali, že bude nutné demokratizovat novou společnost po druhé světové válce. Také dr. Edvard Beneš už ve svých chicagských přednáškách z roku 1939 jde tímto směrem a za války vydává svou knihu Demokracie dnes a zítra. Právě Leninova myšlenka o tom, že mezi buržoazně demokratickou revolucí a a revolucí socialistickou není pevná hranice, že je možnost přerůstání, změny kvality tohoto revolučního procesu, byla během moskevského pobytu velmi silně rozpracována právě i Janem Švermou.

Reálným testem toho byla Švermova mise na Slovensku 28. září 1944. To byl čin, který měl za sebou velmi hluboce promyšlený koncept. Dokumentovaly to i články, které Šverma v době povstání psal, projevy, které tam pronášel. 3. října 1944 vystoupil s řečí Nové Československo musí byť naozaj nové. Právě myšlenka kvalitativní přeměny národně osvobozovacího pohybu je jasně vyslovena.

Pak přichází 15. října 1944 jeho projev v Podbrezové a konečně poslední článek z 22. října v Pravdě Boj poslední – boj nejtěžší. Jeho smrt 10. listopadu 1944 byla tedy – jako v případě jeho milovaného Husa – korunou a vyvrcholením života. Stala se symbolem, který je neprávem opomíjen a pošlapáván, zejména v poslední době.

Je třeba ovšem říci, že i před rokem 1989 se Švermovi nedostávalo té pozornosti, která by mu patřila. Vzpomeňme, jak se jeden historik zabýval tím, jaké byly osudy Švermovy iniciativy, která začala v roce 1934, když se Švermovi a jeho soudruhům podařilo stranu vyvést z izolace. Tehdy hlasovali poslanci KSČ pro dva rozpočty, tehdy strana podpořila

hlasy svých poslanců a senátorů kandidaturu Edvarda Beneše na úřad prezidenta. Šverma tehdy sjednal podmínky, které plně obnovily legální půdu pro fungování komunistické strany. Vznikla možnost, aby v květnu 1935 mohla být uzavřena československo-sovětská smlouva.

Tato politika strany byla ovšem některými lidmi v Kominterně kritizována. Když se Gottwald v únoru 1936 vrátil do Československa, opět někteří lidé levé fráze zdvíhali hlavy a Šverma byl v nastalé hysterické atmosféře přinucen podat sebekritiku. Bývaly takové případy. Vzpomeňme si, že ani Kurt Konrad neměl jednoduchou situaci, když se odvážil zdvihnout hlas proti moskevským procesům v roce 1936 a neodsoudil, jak se požadovalo, Záviše Kalandru.

KSČM řadí Jana Švermu právě pro jeho odvahu hledat alternativy a třeba jít i proti zaběhaným šablonám mezi profilující osobnosti vlastní historie. Není to formální záležitost, ani akt pouhé zdvořilosti nebo piety či nostalgie. Jeho dílo, život i myšlenky jsou něčím, co nás může oslovit i dnes. Jeho životní směřování se může stát hodnotovým vzorem i pro mladší pokolení českého národa.

Ale tuto stať zveřejňuji i proto, že se mne mnozí ptají po sérii volebních porážek, co dělat. Tady je odpověď. Chce to nové lidi, takové, jako byl Jan Šverma.