Výročí roku 2015 a jejich symbolický význam

Jsem hluboce přesvědčen, že by měla skončit doba rozmývání identit, spojená s postmoderní módou. Je třeba odmítnout řeči o tom, že diskursy si jsou rovny. Nejsou. Tam, kde se střílí novináři, kde se upalují nebo kamenují ženy, kde se vraždí děti, tam o žádné rovnosti diskursů nemůže být řeči. Musíme se vrátit ke kořenům Evropy, musíme se hrdě přihlásit k našemu dědictví, k racionalismu, k humanismu a úctě k lidské důstojnosti. Multikulturalismus se jako strategie neosvědčil.

V souvislosti s tím chci připomenout jedno symbolické výročí. 28. května 2015 to bude 2600 let od doby, kdy Thalés z Mílétu úspěšně předpověděl zatmění Slunce. Oznámil to dopředu a veřejně. V Egyptě a v Mezopotámii měli tyto znalosti kněží, ale jejich informace nepatřily k veřejnému majetku. Thalés ze své předpovědi nedělal žádné náboženské tajemství, naopak, jeho cílem bylo zbavit lidi strachu z tohoto nepochopitelného a zázračného jevu. Vzpomínám na tezi F. X. Šaldy, že konečný cíl kultury je zbavit lidi strachu. A tady, na samém počátku evropské civilizace, to máme.

Když jsem přišel na Filosofickou fakultu UK v Praze studovat filosofii a historii, má první práce byla věnovaná mílétské "škole", Thalétovi, Anaximandrovi a Anaximenovi. Do této problematiky mne uvedl Dušan Machovec, od jehož smrti 20. dubna uplyne deset let. Vynikající učitel, věrný poslání filosofie. Vděčím mu za mnohé ze své životní orientace, včetně zájmu o problémy historického materialismu. Častokrát si připomínám jeho poslední text:

Před sebou spatřil jsem most, jejž přejít lze tam,
však vrátit se zpět už nikomu dopřáno není.

Otázkou jest, zda neblahé určení toto
snad základní příčinou není,
že nedělá zbytečně nic,
kdo naplno životem běží.

Co stalo se, odestát nelze.
Proč tedy to plýtvání velké
života daru tak běžné u většiny z nás
se rozmohlo po celém světě?

Žít v přepychu, na úkor druhých,
teď života smyslem se stalo.
Návrat do starých časů,
kdy zbožnost u lidí vládla,
však naprosto řešením není,
vždyť nepravda neřeší nic.

(Z hloubi deprese, Dušan Machovec 2005)

Ano, nepravda neřeší nic. Čímž se dostávám k dalšímu letošnímu výročí, které se nás Čechů bytostně týká. 6. července uplyne 600 let od smrti Mistra Jana Husa na kostnické hranici. Mistr Jan dokázal svým životem, že je možné žít podle vlastních, vysoce náročných morálních zásad. Je-li řeč o pravdě, pravda spojená s Kristem měla pro něj osvobozující a dynamizující účinek. Pravda není něčí majetek. Pravda není stůl nebo židle, které lze vlastnit. Do našeho života osvobodivě vstoupí tehdy, nemáme-li pravdu, ale pravda má nás.

Tak to cítil Tomáš Masaryk, když 6. července 1915 v Ženevě, starém a svatém městě reformace, vyhlásil boj Habsburkům. Jako by se vrátila Smetanova myšlenka, že budoucí štěstí a sláva Čechů je spojená s husitským principem. A první pluk legií nesl Husovo jméno.

Nepravda neřeší nic. Ale pravda může řešit všechno. K tomu má česká realita roku 2015 hodně daleko. Začněme tím, že si uvědomíme, kdo jsme a čím můžeme a máme být. Že přestaneme rozmývat identity.

7.1.2015