Smuteční řeč Anety Ransdorfové

Být dcera tak chytrého člověka, jako byl můj otec, nebylo lehké. Když jsem byla malá, zdálo se mi, že má odpověď na vše. Obdivovala jsem ho, a obdivuji ho dodnes, jeho vědomosti, píli, pevnost jeho přesvědčení, ochotu jít názorově proti všem. Zároveň jsem ale vždy měla pocit, že v ničem nemohu být dost dobrá. Hledala jsem věci, které neuměl; chtěla jsem ho alespoň v něčem předstihnout. Tehdy to pro mě bylo důležité. Chtěla jsem, aby se pro změnu na mne podíval s obdivem on. Nemyslím, že to věděl.

Je hodně věcí, které jsem svému otci neřekla, když ještě žil. Ráda bych mu je proto řekla teď.

Když jsem byla mladší, mívala jsem ti za zlé, že ses dal do politiky. Zdálo se mi, že každý jiný člověk je ti přednější, než vlastní rodina, vídali jsme se jen občas po večerech. Víkendy strávené s námi bych spočítala na prstech jedné ruky. Přeji si, abych tehdy věděla, kolika lidem jsi věnoval svůj čas. A ještě víc si přeji, aby si toho ti lidé byli vědomi, jak málo jsi ho měl.

Bála jsem se lidem představit příjmením. Kolikrát jsem byla nazvaná „zasranou komunistkou“, i když jsem byla ještě na základní škole, nemohu ani spočítat. A to přesto, že mnozí z mých spolužáků ani nevěděli, co to ten komunismus je – ale věděli, že jsem se provinila něčím strašlivým. Nežila jsem za minulého režimu, tak mohu soudit jen podle knih. Ale co soudit mohu z vlastní zkušenosti, je chování těch, kteří měli být pronásledování či omezování, kteří se vyhrazují proti nenávisti a fanatismu – ale dítěti měli za zlé, komu se narodilo. Těch lidí, kteří se nyní radují, že jsi zemřel.

Bála jsem se přiznat, že jsem tvá dcera. Chtěla jsem jen klidný život a vlastní soukromí, ne obavy o to, kdo mi bude opět strkat mikrofon do obličeje, jen co otevřu vchodové dveře. Teď už se nebojím. Nebojím se proto, že jsi mě už odmala vedl k tomu, abych jednala v souladu se svým svědomím. A to, co se ti stalo, to, jak se k tobě mnozí zachovali, přestože jsi celý život usiloval o to, aby se v naší zemi žilo lépe, je tak nespravedlivé. Nechci, nemůžu to tak nechat. Vždy sis zakládal na svém čistém štítu, a ten se ti již léta usilovně snaží vzít. Ty ses nebránil, protože jsi věřil, že lidský rozum nejde tak snadno ošálit. Já tvou víru v lidi nesdílím. Podle tiskového zákona jsi měl právo žádat o uveřejnění odpovědi na lživé, zavádějící nebo nekompletní informace, které o tobě média uváděla. A teď, když jsi tak nečekaně odešel, to právo mám já. A věř mi – já ho využiju. I kdybych měla pročíst každý článek, který po tvé smrti vyšel. Samozřejmě, že mě zlé komentáře, podpásovky a vulgarity na tvou a teď už i naši adresu zraňují, nyní ještě víc, než kdy předtím. Ale tvá pověst mi za to stojí.

Jenže co na internetu najdu? Zjistila jsem, že se ve starších článcích potichu vymazávají a mění nepravdivé informace, třeba ta neustále opakovaná, ničím nepodložená částka, i ten takzvaný výběr – ale nikdy ne v nové zprávě. Nikdy ne tak, aby si to mohlo přečíst víc lidí. Žádný tisk se nechce opravit, nechce říct – uváděli jsme zavádějící nebo nepravdivé informace, které Ransdorfa poškodily. Neinformovali jsme vás pravdivě. Tak je formováno veřejné mínění.

Ty sám jsi kdysi napsal toto: Drtivá většina českých občanů nemá ve zvyku vyhledávat a ověřovat si informace přímo od pramene, ale počká si, co jim naservírují naše média. Můžete mi říci, které médium má profesionální a objektivní politické zpravodajce? Česká média dlouhodobě informují o evropských záležitostech sporadicky a většinou negativně (balení koblih, zakřivení banánů), a tak se nelze divit, že povědomí našich občanů o Evropské Unii je bídné.

To nejhorší jsi prožil po takzvané švýcarské kauze. Ani já jsem ti tehdy nebyla oporou, a nevíš, jak moc si to vyčítám. Moc bych si přála, abys nám tehdy řekl, jak zle na tom jsi. Vždy ti připadalo, že musíš být silný i před námi. Nedovolil jsi nám, abychom ti pomáhaly. Alespoň teď tedy dovol, abychom převzaly boj, který ty jsi už dokončit nemohl. Chceme znát odpověď na otázky, na které ses před svou smrtí ptal neúspěšně i ty. Když ses ptal ty, Švýcarsko mlčelo. Snad teď, když jsme se osobně obrátily na ministra Zaorálka a písemně na poslaneckou sněmovnu a vládu, se dozvíme pravdu.

Po svém vyjádření o tvé smrti jsem napadána, že jsem hloupá, arogantní, že je ode mne pokrytecké vinit někoho jiného z tvého předčasného odchodu, že lidí, jako jsi byl ty, není škoda. Ptám se tedy těch z vás, kteří soudíte mého otce: Kdo z vás může říct, že ho znal lépe, než já? Kdo z vás ho viděl, jak se po dvou hodinách spánku chystal jet na druhý konec republiky jen proto, aby přednášel pro deset, dvacet lidí? Ne pro peníze, ne proto, že by očekával nárůst popularity, ale proto, že si vědění cenil nade vše a chtěl se o něj dělit i s ostatními. Kdo z vás ví, jak často pomáhal lidem i přesto, že měl vlastních starostí nad hlavu? Kdo z vás mi může odpřisáhnout, že informace, podle kterých ho soudíte, nepocházejí z českých médií, která dodnes šíří lži, ale když se ukázalo, že vše bylo jinak, jako mávnutím kouzelného proutku jejich zájem opadl? Kdo z vás ví, že můj otec již v dubnu 2014 vyvrátil pomluvu, že si do Evropského parlamentu přišel pouze pro náhrady, předložil písemné potvrzení od organizátorky konference, které poskytl i ČTK – kdo z vás o tom ví?

Doufaly jsme, že tvou smrtí ten mediální lynč skončí. Samozřejmě, že marně. A teď jsme i napadány a vláčeny bulvárem i údajně seriózními periodiky za to, že jsme si dovolily žádat o vysvětlení toho, co se ti stalo. Je to podle vás zločin? Je špatné, že chceme znát pravdu o tom, co bylo tak zamlženo dohady a výmysly, které můj otec již neměl možnost vyvrátit? Kdybyste byli na našem místě, taky byste chtěli znát pravdu.

Nechte si své řeči, že jako dcera musím hájit svého otce za každou cenu – nemusím. Já a má matka jsme byly jeho největšími kritiky, protože jsme znaly jak jeho práci, tak jeho lidskou stránku – a jeho chyby a omyly ztrpčovaly život nám, ne vám. Vím, že můj otec nebyl dokonalý. Vím, že jistě i existovali lidé, kterým nějakým způsobem ublížil – a věřte, že jsme se mezi ně řadily. Ale také vím něco, co tolik z vás tak rádo přehlíží – měl v sobě víc dobra, než většina ostatních. Soucítil s lidmi, i s těmi, kteří za to nestáli. A on věřil, skutečně věřil, že tato země a její lidé stojí za to, aby jí obětoval vše, co měl.

Tati. Z života, který jsem prožila s tebou, jsem si odnesla mnoho dobrého. Potřebu klást otázky a pochybovat. Nesoudit, pokud nevím dost. Spolu s matkou jste mi ukázali, že bez umění je život chudý. Pro cokoliv jsem se nadchla, v tom jsi mě podporoval, pokud ti přišlo, že můj koníček má nějaký smysl. Naše večerní rozhovory o čemkoliv, co se stalo nebo mě zrovna zajímalo. Za to vše a mnohem víc, ti moc děkuji.

Moc bych si přála, abys tu byl déle. Měl jsi tolik plánů. Myslel sis, že nastane doba, kdy se budeš moct po těch letech, kdy jsi pracoval do úmoru pro ostatní, věnovat i sám sobě. Chtěl jsi psát knihy, procházet rakovnicko, které jsi považoval za nejkrásnější z České republiky, a večery trávit se sklenkou vína a svou milovanou knihovnou. Doufala jsem, že to tak bude.

Sbohem, tati. Vždy jsem víc než cokoliv jiného chtěla, abys na mě byl hrdý.