Společnost vzdělání?
Evropské společnosti si zakládají na tom, že jejich dynamika je založená na vzdělání a kulturnosti. Miloš Zeman kdysi povídal ve sněmovně v roli premiéra cosi o tom, že má tři priority jako Tony Blair: vzdělání, vzdělání, vzdlělání. Což o to, Vladimír Iljič Lenin měl také tři priority: učit se, učit se, učit se. Jenže výsledky ve Velké Británii může i český čtenář zaznamenat ve skvělé publikaci Marka Fishera „Kapitalistický realismus“, v německé literatuře mýtus vzdělanostní společnosti rozbil Konrad Liessmann v knize „Společnost nevzdělanosti“. Stručně řečeno, vzdělanost předpokládá relativně pevná kritéria. Od doby Theodora Adorna se změnil protivník: už jím není polovzdělanost, ale přímo nevzdělanost. Současný globalizovaný kapitalismus nadřadil tržní úspěšnost všemu ostatnímu a vymazal existenci pevných kritérií pro to, co to je vzdělanost. Přizpůsobit se trhu, toť vše. Vše je tedy rozmělněno a vzdělancem může být téměř každý, stejně jako osobností, přesněji řečeno mediálně vnímanou celebritou. Tržní invaze pohltila i ostrůvky nezávislosti jako bylo avantgardní umění nebo akademické prostředí.
V České republice se naplnil sen Miloše zemana o rapidním vzrůstu počtu vysokoškoláků (vzpomínáte jistě na jeho průpovídky, opakované Václavem Havlem, že nás v počtu vysokoškoláků na počet obyvatel předhonil i Nepál, kde podíl gramotné populace nedosahoval ani 10%?), ale kvalita vysokého školství je děsná. Na politických změnách vydělaly nejvíce paradoxně střední odborné školy, ale finanční pokrytí studenta vysoké školy nadále klesá, zejména u škol humanitního směru. A vytrácí se duch kritičnosti. Velký německý spisovatel Franz Fühmann ukazoval, že existence tabu není na překážku tvořivosti, pokud je tu vůle tabu překonat. Jinak řečeno, existence pevných kritérií není překážkou tvořivosti. Je to spíš naopak, že absence kritérií vzdělanosti a kulturnosti podlamuje tvořivost. V posledních letech mne jako filosofa a historika zajímá jedna otázka, která na konci jejich dráhy vrušovala dva velké marxisty, Evalda Vasiljeviče Iljenkova a Meraba Konstantinoviče Mamardašviliho. Totiž, jak a z jakých přičin vznikají nové myšlenky. O tom bude má práce věnovaná vědě a výzkumu.
V současné době mám k těmto úvahám další podnět, a sice šetření platformy PISA (Programme for International Student Assessment). Program pro mezinárodní hodnocení studentů má opravdu širokou základnu, je do něj zapojeno 68 zemí, včetně všech členských zemí OECD, kterého vlastně uvedly v život. Účastní ser ho tedy i Česká republika, kde výsledky šestého cyklu z roku 2009 vyvolaly v odborných kruzích paniku. Podle nich Česká republika vykazovala vůbec největší zhoršení výsledků od roku 2006 ze všech zemí OECD a nejen v tomto rámci. Od rozkladu přežívajícího socialistrického školství šly výsledky dolů. V Německu vyvolalo vyhlášení výsledků šestého cyku také rozruch a zděšení. Znalosti v přírodních vědách i v matematice byly na katastrofální úrovni. Inspirací pro nápravu se staly skandinávské země, které si v mezinárodním srovnání vedly dobře.
Sedmý cyklus Němce vcelku uspokojil. V mezinárodním srovnání patnáctiletých mladé Němce předčilo u matematických dovedností jen 5 zemí, vesměs z jihovýchodní Asie a absolutním šampiónem se stali patnáctiletí ze Šanghaje. Nic to ovšem nevypovídá o celkém stavu školství a vzdělanosti v daných zemích. V Číně je například dosažená úroveň gramotnosti podle dostupných údajů 73%, což je sice více než v Indii (52%), ale méně než ve Vietnamu (94%). Dokonce i v Komunistické straně Číny jsou, podle čínských údajů, také 2% negramotných. Na hodnocení pro Českou republiku je ještě brzo. Ale žádné zásadní zlepšení se nekoná, některé tendence přetrvávají. Stejně jako v Německu, i v ČR vykazují lepší znalosti z matematiky chlapci a lepší jazykové dovednosti dívky. Ty lépe formuluje a pracují s jazykem. Zajímavé je také zjištění, jak hluboce se promítá do vzdělávacích procesů kulturní tradice. Evropské a americké děti žijí v prostředí, které vzývá individualismus a tyto společnosti podporují jejich individuální odlišnost. Asijské hodnoty jsou jiné, staví na vřazení do tradice a na disciplíně a podřízení kolektivu. Zejména školská politika Singapuru je toho dlouhodobým svědectvím. Kopírovat asijské vzory by bylo neproduktivní, ale zamyslet se nad rolí kulturního prostředí pro vyzrávání a vzdělávání žáků a studentů smysl má. Vzájemné propojení stanovených pevných kritérií (vzdělanostních standardů) a podpory kritického myšlení vidím jako klíčovou prioritu.
Závěrem bych chtěl vyjádřit jistou skepsi nad mánií západní společnosti vytvářet neustále nějaká hodnocení a žebříčky, jejichž vypovídací hodnota je sporná. Jako dlouhioletý vysokoškolský učitel vím, že dnešní móda testů je zavádějící a vzpomínám si, že o studentovi a jeho schopnostech jsem se mohl něco dozvědět jen na základě komunikaci s ním. Jsem proti posedlosti takzvanými tvrdými daty, aniž bych podobná sovnání zavrhoval. Prostě, u každého nástroje je třeba vědě+t, jaká je jeho použitelnost a jaké jsou jeho meze.