Oběť iluze doby

Zemřel Miroslav Štěpán. Od jeho narození 5. srpna 1945 v Lounech neuplynulo až tolik času. Uvědomil jsem si, že byl jen osm let starší než já. Pamatuji si, jak nás v Prognostickém ústavu ČSAV donutil jít do takzvané Pražské výzvy. Měli jsme jiné úkoly, ale prosím, vyhověli jsme mu. Když jsme na programu pro Prahu udělali moře práce, odtroubil to. Už ho asi nepotřeboval. Na tom jsem si uvědomil, že tehdejší političtí představitelé nepotřebovali žádné koncepce a dlouhodobé výhledy. Jen to, co chvíle žádá. Stejně jako ti dnešní.

Štěpán na sebe v roce 1989 vzal víc odpovědnosti, než byl schopen unést. I on se řídil Štrougalovým heslem: soudruzi, hlavně abychom nenasrali dělnickou třídu! Jenže dělnická třída už byla daleko od hrátek, kterými žil Ústřední výbor KSČ. Štěpánovi nebyla cizí arogance moci, ale byl to moderně myslící člověk, který věděl, kam směřuje svět, a byl ochotný dělat reformy. Aby nastala jeho chvíle, musel se nejdříve dostat na vrchol. Konkurovali mu jiní, například vlivný svazák Vasil Mohorita. Štěpán vsadil na podporu konzervativců, i když svou duší patřil jinam. Doba se ale nachylovala a on na to doplatil. Stal se symbolem přežilé, odosobnělé moci. Jeho zkrácený televizí projev v ČKD obletěl zemi. Co na tom, že ve zbytku projevu mluvil velmi rozumně. Co na tom, že tehdejší ČKD už dnes neexistuje. My nejsme děti! Tento výkřik zpod tribuny vnímali všichni.

Pak se stal obžalovaným a odsouzeným. Byl jedním z mála: ministři Chňoupek (přestože byl respektovaným partnerem spolkového ministra zahraničí Genschera), Kapoun, Hojer a samozřejmě Štěpán. Pokud jsem na někoho zapomněl, ať mi promine. Ve vězení se Štěpán choval důstojně. Neprosil, nefňukal a získal si respekt „muklů“. Jeho duši nicméně ovládl pochopitelný pocit křivdy. Měl dojem, že ho polistopadové vedení strany předhodilo jako oběť. Terčem jeho invektiv a útoků jsem se stal i já, okopával mne a napadal v dnes už neexistujícím Froňkově Špíglu. Nechápal jsem proč, ale dozvěděl jsem se, že neuznával, aby vedoucí pozice ve straně zastávali lidé, kteří pro to, podle jeho mínění, neměli žádnou průpravu. Což byla pravda, průpravu jsme neměli, v devadesátých létech nám bylo hodně, hodně těžko, a zkušenosti jsme získávali na pochodu. Neměli jsme nikoho, kdo by nám pomohl překlenout střídání epoch, někoho srovnatelného s Hansem Modrowem v bývalé NDR. Dnes vím, že i vzdoropodnik Strana československých komunistů měl své důvody, které patrně se smrtí zakladatele zmizí. Bude-li k tomu na obou stranách dostatek vůle.

Když jsem Štěpána v pozdějších letech občas potkal, už ve mně nezůstalo nic z časů, kdy mi bylo zatěžko mu podat ruku. Jak napsal Kollár: "Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu" (Slávy dcera). Kéž by to bylo tak jednoduché! Ale nezbývá než doufat, že taková proměna časů je možná.