Vladimír Putin jako zrcadlo české politiky

Se zájmem jsem se podíval ve středu večer na televizní Horizont. V pořadu diskutovali psychologové a novináři mj. i o tom, že by bylo zajímavé nahlédnout do mozku Vladimíra Putina. Udělali z něj člověka vykolejeného, vnitřně nejistého, jehož řeč těla prozrazuje jakousi krizi. Snažili se to doložit i rozpory v jeho slovech.

Vladimír Putin není můj ideál demokratického politika, ale musím mu spravedlivě přiznat, že je racionální a že umí využívat a analyzovat informace. Zastavím se u dvou momentů jeho úterní tiskové konference. Mimochodem, představa, že by protagonisty takové tiskovky byli Sobotka, Babiš nebo Zaorálek, mě úplně rozesmála.

Vladimír Putin poznamenal, že na Ukrajině není – bohužel – skutečná politická osobnost, se kterou by se dalo jednat. Má pravdu. Pro všechny „osobnosti“, které vynesl převrat k funkcím, je charakteristická jejich nejistota. Platí to pro úřadujícího prezidenta Oleksandra Turčynova, ministerského předsedu Arsenije Jaceňjuka, nového ministra zahraničí a mnohé další. V Kyjevě panuje chaos, což ukázaly i hrátky kolem zrušení- nezrušení jazykového zákona. Putin touto větou o nedostatku osobností v ukrajinské politice odepsal i Viktora Janukovyče, s jehož zvacím dopisem účelově operoval ruský velvyslanec u OSN Vitalij Čurkin.

Jak by z tohoto pohledu dopadla česká politická scéna? Máme v naší politické reprezentaci skutečné osobnosti? Ne, máme jen držitele funkcí. Chybí lidé, kteří by měli rozhled, chybí lidé odborně připravení i lidé, kteří by měli odvahu říkat národu nepříjemné věci. Žádný polistopadový premiér neměl a nemá inteligenci a organizační schopnosti Lubomíra Štrougala. Bruce Lockhart se ve své knize Ústup ze slávy zmínil o šesti politických osobnostech První republiky od Tomáše Masaryka přes Edvarda Beneše až třeba po Vlastmila Tusara a musel jim přiznat formát a osobnost. Doby se změnily a Putinův povzdech zasahuje i nás.

Rusko samozřejmě také není bez problémů. Vybavuji si scénu, kdy byl po havárii ve Fukušimě pozván do televizní debaty na prvním ruském kanálu šéf Rosatomu. Uvedený pan ředitel byl zosobněním toho, co ironicky nazývám mladý dynamik. Velké sebevědomí, skvělá vizáž, bezchybná sebeprezentace, ale tím to končilo. Na odborné otázky, např. ohledně rozdílů mezi jednotlivými typy reaktorů, nebyl schopen odpovědět, protože netušil, která bije.

Časopis Argumenty něděli na to konto uveřejnil glosu pod názvem „Kde má tygr vemeno?“ Byla to narážka na jednu scénu ze známé sovětské komedie „Pruhovaná plavba“. Při přepravě tygrů na lodi chyběl krotitel, a tak se jím papírově stal lodní kuchař. Námořníci se tohoto „krotitele“ na tygry zvědavě vyptávali a ten, protože znal skot a brav, udělal přednášku na téma kde má tygr bachor, knihu, čepec a slez, povyprávěl o ovaru, a když se dostal k vemenu, námořníkům došlo, že „krotitel“ je na tygry stejný mistr jako oni sami. A takový názor si udělali novináři a televizní diváci na zmíněného mladého dynamika, který je sice ředitelem, ale o tom, čemu má ředitelovat, neví zhola nic.

Ale kolik je takových mladých dynamiků u nás? (připomínat biomasu je laciné, já vím). Sobotka a Zaorálek jsou klasickým příkladem a vlády posledních let jich byly plné. Schwarzenberg sice není mladý dynamik, ale nejednu „pruhovanou plavbu“ má za sebou také.

Druhá moje poznámka se týká Putinova prohlášení o Majdanu. Putin konstatoval, že požadavky lidí na Majdanu byly důvodné, že lidé právem požadovali změnu a protestovali proti nekompetentnosti, korupci a špatným životním podmínkám. Něco jiného je ovšem to, jak byly tyto oprávněné požadavky zneužity. Jak, to ukázal estonský ministr zahraničních věcí Umas Paet v rozhovoru s šéfkou zahraniční služby EU Catherine Ashtonovou. Podle jeho sdělení rukopis střelby na Majdanu a tvar použitých kulek ukazuje na to, že nestříleli Janukovyčovi lidé, ale ostřelovači spjatí se současným režimem Turčynova a Jaceňjuka, tedy lidé takzvané demokratické koalice. Turčynov a Jaceňjuk byli vyzváni, aby věc vyšetřili, ale podle slov Paeta to odmítají udělat. Nedá se nevzpomenout, že se stejná věc jako přes kopírák stala před dvaceti lety v Bosně na tržišti Markale. Vyšetřováním se tehdy prokázalo, že tam muslimští nacionalisté zastřelili 200 svých vlastních lidí a vlastní vraždění připsali Srbům, jen aby přitáhli sympatie Západu.

Putin není můj šálek kávy, protože užívá i autoritářských prostředků. Ale snaží se vyloučit zneužití Ukrajiny jako nástupního prostoru pro NATO. Neušlo mu, že dohoda, kterou uzavřel Janukovyč s opozicí, vydržela jen tři hodiny. Co může čekat od režimu Turčynova a Jaceňjuka ? Jestliže si Putin povzdechl, že na Ukrajině není dnes skutečná politická osobnost jako partner, pro Rusko to neplatí. Sám Vladimír Putin nebo jeho ministr zahraničí Sergej Lavrov osobnostmi jsou.

Vadí mi jejich démonizace. A navíc Rusko není Sovětský svaz. Vladimír Putin řekl kdysi, že kdo nelitoval rozpadu Sovětského svazu, neměl srdce, ale ten, kdo by ho dnes chtěl obnovit, nemá rozum. Rusko není Sovětský svaz a ani jím být nechce.