Charles de Coster a jeho země

Charles de Coster psal francouzsky, a přesto není vlámštější knihy, než je jeho kniha o Uylenspiegelovi, k níž se druží i Flanderské legendy. Jistě dva belgické národy Vlámové a Valoni mluví odlišnými jazyky a nemají se příliš v lásce, federalizaci Belgie provázely skandály a schválnosti, ale »belgický labyrint« je zvláštní tím, že vytvořil něco, co velký belgický historik Henri Pirenne nazval »l´ame belge« (belgická duše).

I když Vlámové a Nizozemci podepsali jazykovou unii (Taalunie) v roce 1976 a oficiálním jazykem Belgie, kde nyní po dvaceti letech vystřídal populárního krále Alberta král Filip, je vedle francouzštiny nizozemština (nederlands), přesto je vlámská identita nezpochybnitelná. Výrazem vlámské vitality a pohledu na svět je román Pallieter, převedený i do úspěšné filmové podoby.

Belgie vznikla jako reakce na to, že po vídeňském kongresu vzniklo velké Nizozemí (málo se ví, že nizozemská armáda bojovala u Waterloo po boku Britů). Mělo ambiciózního a cílevědomého krále Willema, první průmyslové území na kontinentu (Wallonii) a docela slušný demografický potenciál. Mohla to být další evropská mocnost. A to se nelíbilo ani Britům, ani Francouzům. Zejména Francie podpořila belgické povstání z roku 1830.

Byl jsem rok v evropském parlamentu, když roku 2005 slavila Belgie 175 let své existence. Belgie byla po Spojeném království první průmyslovou zemí Evropy, pustila se za krále Leopolda do koloniálních výbojů (král ovšem vedl válku jako soukromá osoba a v závěti Kongo odkázal belgickému lidu), ale tvářila se jako další francouzský stát, i když francouzština byla mateřštinou necelé poloviny obyvatelstva. Nizozemštinu tříštili noví vládci do změti dialektů, líčili ji jako řeč zaostalých sedláků, zatímco francouzština měla být jazykem civilizace. I velký belgický socialista Émile Vandervelde, sám rodem Vlám, mluvil a psal většinou francouzsky. Veřejné užívání vlámštiny bylo dokonce čas od času i kriminalizováno. Ale v románu Guido Gezelleho stojí: ze zullen niet temmen de leeuw van Vlaanderen - nezkrotí flanderského lva!

Oba národy spolu vedou spory, rozdělila se i nejstarší belgická universita v Lovani (z roku 1425), po roce 1970, kdy o tom byl přijat zvláštní zákon, si Valoni postavili Novou Lovaň (Nouveau Louvain), nicméně nápady rozdělit Belgii moc šance na úspěch nemají. Belgičany nespojuje jen osoba krále, pivo a fotbalový tým (rudí ďáblové, les diables rouges, de rode duivels). Jsou to i tisíce jiných, ne tak viditelných pout. Vzpomeňte si na nejslavnějšího Belgičana. Kdo to je? Cyklista Eddie Merckx? Ne, detektiv Hercule Poirot, vyznavač šedých buněk mozkových. Kdykoliv je napaden, že je French spy (francouzský špicl, slídil), odsekne, že je Belgian spy (belgický slídil).

Anebo jiný příklad: lidé mé generace milovali a stále vášnivě milují Jacquese Brela. Byl ze smíšené rodiny, má jednou písničku o Vlámech, která mu zjednala jejich nepřátelství, ale když jsem si koupil jeho souborné vydání, s úžasem jsem zjistil, že Brel cítil belgicky a má své písně v obou verzích: francouzsky i vlámsky. Jako člověk, který je doma v obou těchto jazycích, těžko mohu říci, která verze je lepší. Třeba Ne me quitte pas (Neopouštěj mne) se mi víc zamlouvá ve vlámské verzi Laat mij niet alleen (nenechávej mne samotného). Brel zpíval jak o život. Dnešní atmosféra relativizace všeho, i těch nejčistších citů, je jakoby proti němu. Ale Brel je stále s námi, protože odpovídá na otázky, které si klademe.