Fado je osud i hudba - Portugalsko

Dnes chci pokračovat ve svém zamýšlení se nad Evropou a jejími národy a kulturami. Tématem bude Portugalsko. Je to nejzazší západ západu Evropy.

Jistě, mnozí si vybaví portské, vína z oblasti řek Douro nebo Tejo, příjemné nízkoalkoholické zelené víno (vinho verde) z oblasti Bragy, ale jsou i jiné důvody, proč mít rád Portugalsko... Vždy si vzpomenu na Sagres na jihu Portugalska v Algarve, které znají kvůli teplému moři i čeští turisté. Tam měl prý princ Jindřich mořeplavec (Henrique o Navegador) svou školu, kde se shromažďovaly a studovaly mapy z celého světa. Motiv byl prostý: vyhnout se obchodnímu vydírání ze strany muslimských států, neboť tyto státy kontrolovaly dovoz zboží a zejména koření z jihovýchodní a východní Asie. Obeplout Afriku mohlo znamenat otevřít si přímý přístup k těmto zdrojům žádaného zboží a k bohatství. Není to inspirace pro dnešek? Dnešek chce také neotřelá, nová, odvážná řešení pro náš starý kontinent...

Portugalci prokázali odvahu, odhalili Evropanům tajemství oceánů a jeden z tvůrců portugalské duše, Luís de Camoes, napsal, že odvaha je to, co mění svět. Měl jsem to štěstí, že jsem takového člověka poznal. Byl to Álvaro Cunhal, předák portugalských komunistů, hrdina protifašistického boje a malíř, romanopisec, estetik a velký politický myslitel. Když jsem mu řekl, že chci napsat knihu o jeho myšlení, pokýval hlavou a řekl mi: Miloslave, jsou důležitější věci, které bys měl napsat!

Ale portugalství (portugalidade) není jen smysl pro odvahu a hrdinství. Je to i cit a emocionalita. Miluji fado. Fado sice znamená portugalsky osud, ale je to také zvláštní druh hudby. Vlastně je fado dvojí - lisabonské a fado z Coimbry. To druhé vzniklo ve studentském prostředí a má skromný doprovod, většinou jen portugalskou kytaru. Lisabonské fado má i orchestrální doprovod a nedominují tu tolik muži.

Nejslavnější zpěvačka fado, Amália Rodrigues, se narodila ve čtvrti Alfama v Lisabonu roku 1920 a zemřela roku 1999. Byla sice výkladní skříní fašistického režimu, ale přispívala štědře do pokladny ilegální Portugalské komunistické strany. Zpívala své písně o lásce, štěstí, o radostech, strastech i nadějích obyčejných lidí tak, že běží mráz po zádech. Psali pro ni nejlepší portugalští básníci a pokládali si to za čest. Když slyším, jak zpívá např. Barco Negro (Černou bárku), mám zvlhlé oči.

Když na podzim roku 1999 zemřela, probíhaly zrovna volby. Její smrtí skončily, nezajímaly pak nikoho a její pohřeb byl celonárodní věcí. Je jedinou ženou, která spí svůj věčný sen v Národním panteonu. Portugalci milují hudbu. Na svátku novin Avantejsem slyšel úplně novou, na místě improvizovanou píseň lidí z Alenteja o zahynuvším horníkovi.

Hudbou z Alenteja se nechal inspirovat autor hymny portugalské revoluce Grándola vila morena José Afonso. Slyšel jsem Grándolu zpívat 80 tisíc lidí. Evropská unie přispěla k tomu, že fado přestalo být uzavřené jen v hranicích Portugalska. Jména jako Camané, Mísia a zejména Mariza (to je dnes nejslavnější zpěvačka fado) mají zvuk i v zahraničí. Tento aspekt EU by měl být do budoucna silnější. Seděl jsem jednou se svými přáteli ve stanu, kde koncertoval Camané. Mladý chlapík se skromným doprovodem, portugalská kytara, španělská kytara a basa. Zavřel oči, zaklonil se a začal zpívat. A všichni jsme v tu chvíli věděli, že stojí za to žít a bojovat!