Na prahu Evropy - Rakousko

Tak nazval maďarský filosof Kristóf Nyíri svou knihu o kultuře rakousko-uherské monarchie. Rakousko-Uhersko bylo mocností, ale občanské společnosti se tam dařilo obtížně.

Bedřich Loewenstein, velký český historik, napsal knihu Projekt moderny, kde ukazoval, jak německé elity bojovaly s myšlenkou občanské společnosti, z čehož rostl i mýtus říše jako státu kvalitativně jiného a netříštěného nesourodými zájmy. Nyíri se naopak snaží ukázat, že právě nezajištěnost a ohroženost těchto společností provokovala k netradičním myšlenkovým a kulturním výkonům. A je to pravda: filosofie, sociologie, ekonomie, jazykověda, estetika, hudba, malířství, sochařství, literatura, to vše je ve dvacátém století nemyslitelné bez přínosu lidí z rakouského nebo rakousko-uherského prostředí. Sám jsem se k této době vrátil na půdě eseje Mahlerův svět a v exkursu Morfologie rozkládající se kultury v Novém čtení Marxe díl I. Vídeň začátku dvacátého století je fenoménem, který teprve ještě čeká na zhodnocení, a některé takové monografie se již objevily.

Rakouská republika, která vznikla v roce 1918, nesla v sobě vratkost pozice nástupnického státu bývalé velmoci, ale její zakladatelé, mezi nimiž byli austromarxisté Renner, Bauer a Adler, byli pozoruhodní lidé. Díky nim drží rakouský orel ve státním znaku ve svých pařátech srp a kladivo (a nikomu to kupodivu nevadí), ale měli i progresivní názory v oblasti sociální. Rakouským sociálním demokratům vděčíme za projekt Rudé Vídně, s velkorysou koncepcí sociálního bydlení, jejíž stopy vidíme v životě rakouské metropole dodnes. Rudá Vídeň je dodnes inspirující podnik, zejména pro levici.

Rakouská republika byla od roku 1934 pod stále větším tlakem sousedů a po Mussoliniho Itálii přešel dominantní vliv na Hitlerovo Německo. To uskutečnilo anšlus (připojení) Rakouska k Třetí říši. Stalo se Ostmarkou. Zajímavé je, že Rakousko, jehož dnešní identita staví na distanci vůči Třetí říši (a má neutrální status), mělo v represivních orgánech nacistického státu na počet obyvatel více lidí než vlastní »říšští«Němci. Proto německý ministr zahraničí Genscher žertoval o Rakušanech, že jsou zvláštní národ, že z Beethovena udělali Rakušana a z Hitlera Němce. I když Braunau, Hitlerovo rodiště, je ještě v Rakousku. Genscherův výrok je určitě nespravedlivý.

Poválečnému Rakousku, kde velmocenský vliv působil spoustu komplikací, dala teprve státní smlouva z roku 1955 pevné základy a Rakousko se stalo stabilní, prosperující zemí. Jeho politickou kulturu sice nepříjemně poznamenal vzestup Haiderových Svobodných, kteří narušili dvoupartijní systém, založený na protiváze a souhře sociálních demokratů a lidové strany. Kreisky se Svobodnými hrál hru, která měla za cíl tříštit pomocí krajní pravice voličskou základnu lidovců a tak zajistit dominantní pozici sociálním demokratům. Kancléř Schüssel toto schéma rozbil: přes sankce EU vzal do koalice Svobodné a s dobou Kreiského definitivně skoncoval. Následně této konstelace využil pro erozi podpory pravicových populistů. Rakouská zkušenost je jasná: účelovost a manipulace může v politice, zbavené programové základny, přinést jen krátkodobé zisky, dlouhodobě se nevyplácí. Naproti tomu sociální a urbanistický odkaz Rudé Vídně je trvalý.