Německá duše

Německá duše - tak se jmenuje kniha, která před dvěma lety přišla na pulty německých knihkupectví. Čtenář se tam dozví o literatuře, hudbě, o německé kuchyni, o německém pivu, o zvycích atd. Já osobně bych sázel na německou filosofii a na německou hudbu. Kdysi jsem napsal, že evropská duše rozkvetla zejména v hudbě a pro mne z německé hudby je největší osobností Johann Sebastian Bach. Těžko si lze představit, že jeho synové Carl Philipp Emanuel a Wilhelm Friedemann byli slavnější než jejich geniální otec. Teprve od doby, kdy Felix Mendelssohn-Bartholdy v Lipsku roku 1829 provedl s kolosálním úspěchem Matoušovy pašije, patří zase Bachovi to místo, které si zasluhuje.

Bach byl skromný člověk a jeho život je celý schovaný za jeho dílem. Nevíme ani jak vypadal ve svém mládí, kdy měl dokonce i souboj. Albert Schweitzer, veliký humanista a sám skvělý hudebník napsal knížečku, ke které se rád vracím, kde pojednává o Bachovi. Zarazil ho asi jeden moment, kde si Bach stěžuje na to, že byla mírná zima, málo lidí zemřelo a jeho početné rodině se ztenčily příjmy, které plynuly z pohřbů. Schweitzer ho omlouval starostí o rodinu, spořivostí a tak dále, ale bod je to docela šokující u tak zbožného muže, jakým Bach nepochybně byl.

Byl jsem ve všech místech, kde Bach pobýval (doprovázel svou vrchnost i v Karlových Varech, když ještě nebyly tak slavnými lázněmi), ale ze všech těch měst Německa mne nejvíc zaujalo Lipsko, kam jsem jezdíval studovat do Univerzitní knihovny a zejména do Německé knihovny. Bach byl odpovědný za hudební složku mší v kostele svatého Tomáše. Zvykl jsem si chodit ke svatému Tomáši tak často, jak jen bylo možno. A tak jsem hned napoprvé zažil při provedení Bachových varhanních skladeb něco, co se pak opakovalo po celém Německu, ať jsem byl kdekoliv.

Lidé soustředěně poslouchali, jako by je hudba zcela pohltila. Po produkci zatleskali. A pak nastalo to nejpodivuhodnější, proč celý ten text píši. Posluchači nevyskočili a nehnali se k východu. Zavládlo ticho, úplné ticho a lidé seděli tak tři minuty dál, úplně ponořeni do sebe. Nač mysleli? Na Boha? Na Bacha? Na krásu a emocionální poselství hudby, která nás dělá lepšími, než jsme? Kdo ví. Ale ty tři minuty mne úplně ohromily a zažil jsem tuto zkušenost všude. V Berlíně, Lipsku, Drážďanech, Mnichově, v Kolíně nad Rýnem, ve Frankfurtu a tak dále. Neboť mé cesty za filosofií a dějinami reformace mne vedly po celém Německu. Co nám brání, abychom si ty tři minuty dopřáli také. Zkusme to.