Pošpanělštit Evropu nebo poevropštit Španělsko?

Proti tezi o poevropštění Španělska postavil Miguel de Unamuno jiný názor: je třeba pošpanělštit Evropu. Zní to paradoxně, ale velký myslitel cítil to, co trápí i nás: ztrátu pionýrského ducha, ducha inicitivy, opravdovosti, angažovanosti a nasazení. Toho, aby vše bylo doopravdy a ne jen tak, naoko. Evropa opravdu prochází krizí identity. Ale dnešní Španělsko je v křečích. Má 27 % lidí bez práce, mezi mladými podle některých statistik až 53 %. Má nevýkonný a nefunkční stát, kde je 17 autonomií, které se ale nekastilským Španělům zdají málo autonomní (třeba Galicijcům, gallegos, kteří cítí ohrožení svých loděnic a hutí). Kromě kopané nemá španělský premiér Mariano Rajoy příliš důvodů k radosti. Jeho předchůdci zažívali ještě po určitou dobu robustní růst (Aznar a Zapatero), ale jestliže tvrdili, že tři pilíře nové ekonomiky mají být turismus, služby a stavebnictví, krutě se mýlili. V době krize jsou všechny tři oblasti málo odolné. Hypoteční krize, která drtila Spojené státy, dopadla ze všech evropských zemí nejvíce na Španělsko.

Španělé mají možnost hledat inspiraci v minulosti. Jistě imperiální minulost je zářivá. Ale film »Conjuras en El Escorial« (Spiknutí v El Escorialu) je mistrovské dílo, které ukazuje na prostou pravdu, že tam, kde se politika odtrhne od reálných zájmů lidí, skončí špatně. Král Filip II. vůbec nemá pocit svobodné volby. Myslí si, že ve svých rozhodnutích je determinován. Tak jako tehdy, i dnes politická kasta jen usiluje o obhajobu svých pozic a privilegií. Nemá vizi Španělska jako nositele civilizačních hodnot. A přitom by bylo na co navazovat. Miluji filmy Carlose Saury, muže v minulosti výrazně spojeného s komunistickými myšlenkami. S manželkou jsme strávili celé hodiny diskusemi o Saurově filmové trilogii. Pokládám za štěstí, že jsem měl možnost se Saurou osobně mluvit. Pochopil jsem, že jeho téma je stále nosné: jak vysvobodit lidskou osobnost a její možností z příkrovu civilizačních konvencí?

Velcí mystici Španělska, Tereza z Ávily a Jan od Kříže, žili v době, kdy španělská imperiální myšlenka dusila všechno. Bylo po porážce povstání komunerů a prostor pro svobodu se velmi zúžil. Zůstal jen v oblasti lidského nitra. A tak největší výboje lidského ducha jdou do prázdna. Kurt Konrad měl pravdu, že španělská mystika je pokusem o emancipaci tam, kde se prostor pro skutečnou svobodu dramaticky zmenšil. I dnes je stejné dilema: Španělé mohou svou krizi vyřešit nikoli tím, že provedou pasivní adaptaci, ale tím, že podpoří občanskou společnost a prostor pro svou vlastní emancipaci radikálně otevřou. Španělské levici dnes chybí osobnosti schopné takového souznění s potřebami společnosti. Ale tlak reality si formování takových osobností, které by zrcadlily ambice společnosti, vynutí.