Církevní restituce

Preláti proti lidu

Neznám člověka, kterého by byl lhostejný k tématu církevních restitucí. Drtivá většina občanů s nimi sice nesouhlasí, ale jejich názor vrcholní politici přehlížejí. O referendu si můžeme nechat jen zdát. Ostatně, když se občané nesměli vyjádřit dokonce ani k rozpadu své vlastní republiky, proč by jim mělo být dovoleno kafrat do (kolikátého už) přesunu státního majetku.

Salámová metoda církevních restitucí

Václav Havel často hovořil o tom, že se k nám vrátily dějiny. Je to ale pravděpodobně opačně: Češi se vracejí do dějin. Restituční princip, jehož působením minulost požírá přítomnost a budoucnost, je toho dokladem. Brzy po převratu vznesla majetkové požadavky i církev, která vlastnila v České republice 201 886 ha pozemků, z toho 18 367 ha zemědělské půdy. Docent Zavíral z VŠE, odborník na zemědělskou problematiku, vyčíslil v roce 1991 nároky církve u půdy na 32 až 58 mld. Kčs. Ale Nečasova vláda uzavřela s církevními kruhy dohodu, že římskokatolická církev (která se s ostatními církvemi jakoby „rozdělí“, aby je uzapřáhla do své káry) dostane celek 134 miliard korun. K těm 134 miliardám se dospělo prokazatelným nadhodnocením ceny pozemků; náhrady byly stanoveny na 59 miliard.

Nová Bílá hora

Jak ten čas letí. Na počátku devadesátých let jsem ve Federálním shromáždění mluvil o tom, že nová moc, spojená se jmény Havla a Klause, usiluje o novou Bílou horu. Že se po roce 1989, stejně jako tenkrát v 17. století, uskuteční politický, ekonomický a kulturní převrat. Měl jsem pravdu. Před měsícem se odehrál pokus dovršit tento proces i dosazením symbolického svorníku v podobě prezidenta Karla Schwarzenberga.