Čtvrtá říše?

Já vím, Německo se své imperiální minulosti zřeklo. Spolkovou republiku Německo jako jeden z pilířů demokratického světa ocenil i izraelský prezident. Jenže Německo dnes začíná ohrožovat svou politikou budoucnost Evropské unie. Někteří čtenáři se zasmějí a řeknou: Ransdorfovi přeskočilo, vždyť Německo dává do společné evropské kasy nejvíc. Ano, dává, to je pravda. Jenže Německo zároveň změnilo Evropskou unii v pohodlné odbytiště své produkce, kterou podporuje intervence německého státu i německých bank. Kdyby byla zůstala marka, zdražovala by exporty, euro je zlevňuje. Na společné měně tedy nejvíce vydělalo Německo. A přitlačení Řecka ke dnu a vynucování si škrtů, úsporných opatření a nesmyslných privatizací je jenom pokračováním osvědčené politiky minulých desetiletí- politiky privatizace zisků a znárodňování ztrát. Zhruba 90% takzvané pomoci Řecku končí v rukách soukromých bank, jen asi desetina jde na deklarovaný účel. Němci a další se tak na účet slabších léčí z krize, na jejímž rozpoutání má Řecko jen slaboučký podíl.

Kancléřka Angela Merkel, křesťanská demokratka, těží z toho, co připravil její předchůdce, sociální demokrat Gerhard Schröder. Reformami Hartz IV byla zahájena politika mzdové deflace, aby se ještě více posílila německá konkurenceschopnost. Německo tak má dlouhodobě nejvyšší rozpočtové přebytky z exportérských zemí, dokonce vyšší než Čína. Jenže to jde na účet německých pracujících, kteří začínají bojovat za vyšší tarify, vyhlašují stávkové pohotovosti a stávky. V této neklidné situaci je vítaným fenoménem viditelný zahraniční viník, „líní Řekové“ (ne že by řecký stát neměl klientelistické rysy, ale to má s obyčejnými Řeky málo co do činění), protože odpoutává pozornost od domácích problémů. Joseph Stiglitz i Richard Wolff mají pravdu, že nejde primárně o ekonomiku a o finance. Především jde o moc a o politickou kontrolu, o zisky teprve jejich prostřednictvím. Německé vlády transferovaly do bývalé NDR řádově asi 100 miliard eur ročně, a přesto se na tom vydělávalo. Obrovský byznys to byl hlavně pro soukromé subjekty. Z toho pohledu nemůže tvořit pomoc Řecku nepřekonatelný problém. A navíc, jak už jsem zmínil, i tato pomoc je zdrojem profitu pro soukromé subjekty.

Úporná snaha Německa o prosazení vlastních zájmů začíná vyvolávat nevoli těch slabších. Portugalsko, které má na rozdíl od Řecka přece jen co vyvážet, urychleně vystoupilo z evropského záchranného programu, jen aby uniklo chomoutu, který dnes ničí Řeky. Na pozoru se mají Španělé, Italové, Irové a další.

Co z toho plyne pro Českou republiku? Napojení na německou ekonomiku je pro nás v tuto chvíli výhodné, i díky tomu si držíme solidní exportní výkon (až 80% našeho HDP je spojeno s exportem, v Německu 55%, ale to má lepší strukturu exportu). Měli bychom náš export diverzifikovat, tedy zvýšit jeho územní rozrůzněnost. A nespěchat do eurozóny, která se může stát svěrací kazajkou. Nejsme sice v situaci Řecka, které nemá co vyvážet a nepomohl by mu ani přechod k levné národní měně, protože by toto opatření nepůsobilo proexportně, ale eurozóna momentálně představuje riziko. Musíme budovat a zkvalitňovat exportní potenciál naší země. A příklad Řecka ukazuje, jak sebevražedné je neinvestovat do lidského kapitálu a kvalitní infrastruktury.

20.8.2015